20. Struktura a charakter současných politických stran v kontextu vývoje 19. století

V Čechách v krátkém sledu vzniklo několik nových stran. V roce 1894 Křesťansko-sociální strana v Čechách, roku 1897 Národní strana katolická v království Českém, roku 1897 Česká strana národně sociální, roku 1897 Česká strana radikálně pokroková, roku 1899 Česká strana státoprávní a roku 1900 i Česká strana lidová (realistická). Strana sociálně demokratická se roku 1893 po delší předchozí existenci v rámci celostátní Sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku oddělila na sjezdu v Českých Budějovicích do samostatného politického subjektu pro českou populaci, s vlastní organizační strukturou. Díky Badeniho volební reformě se navíc již ve volbách do Říšské rady roku 1897 do vídeňského parlamentu dostalo několik českých sociálně demokratických poslanců. Zásadní byl vznik samostatné České agrární strany (původně jako Sdružení českých zemědělců v rámci mladočeského tábora, od roku 1899 jako zcela samostatný politický subjekt, jehož předsedou byl Stanislav Kubr).

Na Moravě probíhal proces diferenciace politického spektra s jistým zpožděním. Rivalita mezi staročechy a mladočechy tu nebyla tak výrazná. Původní moravské křídlo staročeské strany (Moravská národní strana), které vedl Alois Pražák, tu dlouho působilo jako ústřední politická formace. Teprve v 90. letech se zde vyčlenila mladočesky orientovaná Moravská strana lidová pod vedením Adolfa Stránského. Roku 1899 vznikla Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana na Moravě, již předtím roku 1896 Katolická strana národní na Moravě. Ještě před koncem století se na Moravě také (nepříliš výrazně) etablovali národní sociálové. Ve Slezsku byl rozvoj českého stranického života výrazně opožděn. Kvůli nevýrazné demografické základně (Češi tvořili jen menšinu populace této korunní země a nebyli výrazněji zastoupeni ani na Slezském zemském sněmu) se zde jednotlivé ideologické tábory vyčlenily až v první dekádě 20. století.

Mnohé z nově vzniklých subjektů se etablovaly již ve volbách do Říšské rady roku 1901 nebo ve volbách na Český zemský sněm téhož roku. Po nich byla sice na zemském sněmu zachována v rámci etnicky českého politického systému dominance mladočechů s 67 mandáty, ale 18 mandátů si připsali agrárníci, 6 staročeši, 3 nezávislí, 2 radikální pokrokáři a 1 státoprávníci. Zásadní změnou bylo ovšem zavedení rovného a všeobecného volebního práva do Říšské rady, podle kterého se poprvé volilo ve volbách roku 1907. Dominance mladočeských elit byla nahrazena systém více stran, bez jediné převažující. Z celkem 108 českých poslanců Říšské rady byl 28 agrárníků, 26 mladočechů a staročechů, 24 sociálních demokratů a 17 klerikálů. Volby probíhaly ve většinovém volebním systému, dvoukolově, což před druhým kolem vedlo k utváření širších volebních koalic. Tento trend se ještě prohloubil ve volbách do Říšské rady roku 1911, kdy společný postup několika stran proti klerikálním kandidátům vedl k tomu, že nakonec získali daleko méně mandátů, než odpovídalo zisku hlasů v 1. kole. Jako celek si ale české politické spektrum zachovalo charakter pluralitního, až roztříštěného stranického systému. Pokračoval i ústup mladočechů. V Čechách získali nejvíce mandátů agrárníci, následovaní národními sociály, sociálními demokraty, teprve pak následovali mladočeši. Na Moravě vyhráli sociální demokraté, druzí byli klerikálové a třetí agrárníci. Neúspěšně ve volbách roku 1911 skončil projekt nové sociálně demokratické strany, Česká sociálně demokratická strana v Rakousku (takzvaní centralisté), která odmítala separaci stranických a odborových struktur sociálně demokratického hnutí podle národnostních táborů a prosazovala integrovanější celorakouské dělnické hnutí. Získala ale jen zanedbatelný počet hlasů a mandátů (s výjimkou Slezska, kde obdržela 1 z celkem 3 českých mandátů).