22. Význam Ruska jako důležitého činitele v dějinách Evropy a Asie

Ne vše se však zdařilo. Na počátku 60. let SSSR ukončil spolupráci s ČLR. Důvodů k tomu bylo hned několik; především rozdílný pohled na budování socialismu a komunismu v obou zemích – tyto neshody se vlekly v podstatě již od konce let padesátých. Jednou z věcí, se kterou se Číňané nesmířili, bylo ale Chruščovovo řešení Kubánské raketové krize, která roku 1962 přivedla svět téměř na pokraj jaderné války. Po této roztržce se k ČLR přidala ještě Albánie; vztahy mezi SSSR a Albánií se zhoršily již v prosinci 1961. Komunistický tábor se tak rozdělil na několik částí; na Sovětský svaz a jeho spojence, na ČLR a její spojence a na oficiálně nezávislou Jugoslávii, jejíž vůdce Josip Broz Tito rovněž odmítl se SSSR spolupracovat.

Neúspěchem na domácí scéně se stal plán reorganizace zemědělství, při kterém se měly slučovat tehdejší kolchozy a sovchozy. To vedlo nakonec ke zmatku a minulo se účinkem; zemědělská výroba nevzrostla. Rovněž mnoho do té doby panenské půdy v dnešním Rusku a Kazachstánu se začalo intenzivně zemědělsky využívat.

1964–1982: SSSR za vlády Leonida Brežněva

Obrat pak přišel až v éře Leonida Brežněva (od roku 1964), kdy se situace do jisté míry zkomplikovala. Rostoucí životní úroveň obyvatelstva vedla k zvyšování požadavků na systém, který toho již do určité míry nebyl schopen – složitější výrobu stále většího množství komodit s nadále komplikovanějšími toky surovin a polotovarů již přestávalo být možné řídit dlouhodobými plány. SSSR jako jedna z vyspělých zemí se sice dokázal byť i za cenu velkých nákladů poměřovat vojensky i se zbytkem světa, v oblasti rozvoje společnosti ale neprobíhaly podstatné změny, což nakonec vedlo k stagnaci (tehdy se používal termín rusky застой, zastoj).

Přesto za vůdcovství Brežněva a premiéra – předsedy rady ministrů Kosygina rostla průmyslová výroba (hlavně v těžkém průmyslu, přibývalo ale i spotřební zboží) a budovaly se tisíce nových bytů v panelových sídlištích na okraji takřka všech měst, ba dokonce se zakládala i města nová. Rostly mzdy a stále se i zvyšovala životní úroveň obyvatelstva. Tento růst byl ale velmi pozvolný.

Propagandě nahrála jednak ropná krize, která v roce 1973 zasadila západním ekonomikám citelnou ránu a naopak SSSR jako významnému producentovi ropy významně pomohla, jednak i neúspěch USA ve Vietnamské válce, kdy byl Jižní Vietnam, podporovaný právě Američany, dobyt severovietnamskými silami. Blamáží se později (prosinec 1979) stalo vyslání vojsk do Afghánistánu, kde sovětská armáda nebyla schopna efektivně čelit nepřátelským silám, dokonale obeznámeným s terénem a velkou podporou jak ze strany domácího obyvatelstva, tak i nepřímo z USA a ČLR (dodávky zbraní, finance).

Reformní dění v ČSSR bylo dalším „problémem“ sovětského vedení po NDR a MLR. Přestože zde nedošlo ani k povstání ani snaze o likvidaci socialismu, liberálnější režim, ve svých základech ne nepodobný pozdějším Gorbačovovým snahám o demokratizaci a perestrojku, vzbudil v sovětském vedení obavy. V noci z 20. na 21. srpna proto zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy, následně začala normalizace.