C 17 - Padesátá léta - období utváření komunistického monopolu moci

C 17) Padesátá léta – období utváření komunistického monopolu moci

Vnějším vyjádřením hospodářské jednoty bloku se stalo založení Rady vzájemné hospodářské pomoci – RVHP – se sídlem v Moskvě v lednu 1949. Navenek byla organizace složena ze SSSR, Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, Polska a Rumunska (od r.1950 i NDR) odpovědí na začátek západoevropské integrace a Marshallova plánu. Ve skutečnosti se ale podstatně lišila: neusilovala o rozvoj zahraničního obchodu, ale uzavírala se pouze do sebe ve snaze o hospodářskou soběstačnost východního bloku. RVHP se tak brzy stala nástrojem vykořisťování jednotlivých zemí Sovětským svazem. Přes všechny podobné rysy států východního bloku zůstával jistý prostor pro odlišnosti. Nucená kolektivizace v Polsku se nedá srovnat s mnohem tvrdším postupem v Rumunsku či Maďarsku, polská katolická církev byla svobodnější než jinde, životní úroveň v Československu byla ještě vyšší než např. v Maďarsku. Obecným trendem ovšem bylo spíše nivelizování těchto rozdílů, uzavírání se do světa východního bloku a vytváření umělé kultury určované sovětským svazem.

Socialistický realismus (= sorela) se stal oficiálním kánonem veškerého kulturního dění a určitým modelem pro každodenní život (módu, volný čas, …) Posedlost představou, že umění se dá naučit jako jiným řemeslům, vedla k pozoruhodným pokusům předělávat dělníky na spisovatele a spisovatelé zase hledali svou inspiraci v továrnách.:) Ruku v ruce s ním jde poněkud rozporuplný obraz ženy jako „pracovnice a budovatelky“, který ovšem neznamenal skutečnou rovnost postavení a příležitostí.

Vývoj v Československu po únorovém převratu se nijak výrazně nelišil od dění v celém východním bloku. „Vítězný únor“ radikálně zrychlil tempo hospodářských a sociálních přeměn. Komunistická strana si „přisvojila“ stát. Soustředění moci do úzkého kruhu vedoucích představitelů, které mělo svou paralelu na jednotlivých místních úrovních, spojené s vytvářením „neformálních“ mocenských orgánů (tzv.bezpečnostní pětky či trojky, „církevní šestka“ apod.) , bylo jedním ze základních znaků destrukce demokratického a právního řádu. S tím souvisí i centralizace rušící dosavadní samosprávný systém a převádějící stále více pravomocí na centrální orgány.

Režim navenek předstíral určitou formu demokratického vládnutí i kontinuity s předchozím politickým modelem – zachoval prezidentský úřad, Národní shromáždění, Národní frontu, nekomunistické politické strany (zanikla ale sociální demokracie, sloučená s KSČ v červnu 1948, další se musely přejmenovat). Změnil se ale vnitřní smysl modelu, jak dokazovalo už jen formální fungování parlamentu, který pouze schvaloval komunisty předkládaná rozhodnutí, i Národní fronty, určené nyní k ovládnutí nekomunistických stran a jiných spolků. Volby v květnu 1948 se také konaly podle nového volebního zákona s jednotnou kandidátkou (sestavenou KSČ) a za otevřené manipulace a zastrašování. Komunisté získali 89% hlasů. Volební fraška byla posledním podnětem ke konečnému odchodu Edvarda Beneše z politického života. Toto rozhodnutí zdůvodnil svým zdravotním stavem, pravou příčinou však byla neochota podepsat novou, nedemokratickou ústavu z května 1948. Nástup Klementa Gottwalda do prezidentské funkce v červnu 1948 (zůstal ale předsedou KSČ) završil komunistické přebrání moci v Československu.