C 17 - Padesátá léta - období utváření komunistického monopolu moci

Gottwaldova smrt v březnu 1953 uzavřela kapitolu nastolení komunistické moci. Otázkou bylo, zda poststalinský Sovětský svaz vytvoří předpoklady k zastavení dosavadního tvrdého kursu a zda taková změna neohrozí i komunistický mocenský monopol v celé středovýchodní Evropě.

Československý komunistický režim se po Gottwaldově smrti měnil jen pozvolna. Formálně zavedené „kolektivní vedení“ , reprezentované hlavně prezidentem Antonínem Zápotockým a Antonínem Novotným v nově vytvořené funkci prvního tajemníka KSČ, bylo k určitému zmírnění bezohledného vládnutí donuceno vnějšími okolnostmi. Tento požadavek zazněl už při rozhovorech se sovětskými vůdci v červenci 1953 a jeho potřrbu zdůraznil i poměrně silný výbuch dělnické nespokojenosti při provádění měnové reformy v červnu 1953.

Měnová reforma, vyhlášená navzdory předchozím prezidentovým ujišťováním, že v žádném případě nehrozí, cíleně znehodnocovala stále rostoucí úspory obyvatelstva – důsledek nedostatečného zásobování. Pod falešnou záminkou, že jde o zásah proti „třídnímu nepříteli“ a bývalým boháčům, se stát na svých občanech obohatil o 14 miliard korun, což byl zisk z nevýhodně nastaveného výměnného kursu. V den provádění výměny peněz však propukly na více než 130 místech, od továren po celá města, občanské nepokoje. Nejsilnější demonstrace z 1.6.1953 v Plzni dokonce vedla ke krátkodobému ovládnutí města protestujícími, proti kterým bylo odpoledne nasazeno vojsko a Lidové milice. Zatčeno bylov celé republice více než 800 osob, jen v samotné Plzni bylo odsouzeno až k několikaletým trestům vězení přes 300 lidí. Tyto nepokoje měly rozsah však vždy jen místní.

Získané peníze mohl režim využít pro řešení sociálních potíží, což nepochybně sehrálo svou roli při pasivním přístupu československého obyvatelstva k revoltám r.1956. Do něj Československo vstupovalo v jiné atmosféře než Polsko či Maďarsko, neboť zlepšení sociální situace neznamenalo zásadní utlumení represe. Byly sice zrušeny Tábory nápravných prací i Pomocné technické prapory (1954), víceméně skončilo násilné vystěhovávání „nepohodlných“ obyvatel (byť taková praxe zůstala v příhraničních oblastech) a činnost ukončil také Státní soud určený k pořádání politických „monstrprocesů“, nebyla však zpochybněna autorita Státní bezpečnosti, která nadále zatýkala stovky osob a sledovala desítky tisíc jiných ani nezazněly prakticky žádné informace o násilí a vylhanosti politických procesů předchozí éry. Neuskutečnila se ani rozsáhlá amnestie, jež poměrně výrazně přispěla k radikalizaci nálad v Polsku a Maďarsku, s výjimkou potichu provedeného propuštění části uvězněných komunistických funkcionářů.

Informace o odsouzení stalinských zločinů na XX.sjezdu KSSS v roce 1956 se v Československu nestala věcí veřejné debaty, ve zmírněné verzi byli informování pouze členové KSČ. Přesto měl začátek pádu Stalinova kultu (jemuž českoslovenští komunisté jen o rok dříve dostavěli pomník na pražské Letné) ohlas, který se výrazně promítl do podoby II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956. Několik autorů (zvláště Jaroslav Seifert, František Hrubín či Dominik Tatarka, jehož k režimu kritická novela Démon súhlasu byla toho roku publikována) zde vystoupilo na obranu svobodné tvorby, s kritikou podřízenosti literatury ideologickým a propagandistickým požadavkům. Paralelně zazněly nespokojené hlasy z řad českých studentů – jejich petice žádala mino jiné vyhlášení amnestie pro politické vězně, omezení servility vůči SSSR apod. Při obnovené studentské slavnosti majáles 20.5. v Praze se na transparentech objevila i poměrně radikální hesla a podobná situace panovala mezi studenty v Bratislavě. Šířící se neklid však režim dokázal falešnými sliby a zastrašováním brzy zvládnout. Nakonec se ukázalo, že tato vystoupení byla vlastně posledním příspěvkem československé společnosti k středoevropské „revoluční“ vlně. V listopadu 1956, kdy Maďarsko válcovala sovětská vojska a polská společnost hledala cestu, jak podpořit povstalce, panoval v Československu klid, byť část obyvatelstva s revolucionáři tiše sympatizovala.