C 17 - Padesátá léta - období utváření komunistického monopolu moci

„Revoluční“ fáze, v níž se účtovalo se skutečnými i údajnými odpůrci režimu, vyústila v mohutnou sociální čistku. Odstupňovaná perzekuce (ztráta zaměstnání, studijních možností, prostoru pro veřejné působení, publikačních možností, …) postihla až 300 000 osob a poté byla jejich činnost utlumena. Režim sice pokračoval v radikálních a násilných opatřeních, zesílila ovšem snaha o „legalistickou fikci“ cestou zpřísňování a účelového vytváření zákonů i dalších právních norem (např. zákon č. 231/1948, který zaštítil soudní perzekuci, a zákon č.247/1948 o táborech a nápravných prací).

Soudní nezávislost byla zcela zrušena a soudnictví podřízeno komunistickému dozoru, jak vyjádřila slova ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka: „o tom, kdo je vinen kdo je nevinen, kde končí omyly a chyby a nastává trestní odpovědnost, rozhodne strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti.“

Odpor části společnosti nemohl v konfrontaci s represivní politikou zvítězit. Spontánní vystoupení, jako byly manifestace na XI.sokolském sletu začátkem července 1948, nebo při pohřbu Edvarda Beneše v září téhož roku, režimní představitel sice vystrašila, vedla však spíše k přitvrzení represí. Takzvaný třetí odboj, který se rodil ihned po únoru 1948 (a často navazoval na druhý, protiokupační odboj). Měl v dané chvíli příliš mnoho překážek. Nemohl počítat se skutečnou západní podporou, na rozdíl od jasného vymezení nepřítele v době okupace byla situace uvnitř společnosti složitější, odboji chyběla reálná naděje, že jeho aktivity mohou stav skutečně změnit. Mohl jen sázet na vzpouru v celém středoevropském regionu či nový válečný konflikt a následné vytržení ČSR z východního bloku. Přesto se takový boj, který sahal od násilných aktivit (většinou v sebeobraně) přes zpravodajskou činnost a poskytování necenzurovaných informací až po podporu pronásledovaných a přípravu odchodů do exilu, vedl přinejmenším do první poloviny 50.let. Ve vyhrocené podobě jej představuje příběh skupiny vedené syny válečného hrdiny Josefa Mašína, která při své činnosti a následném přechodu do Západního Berlína zabila několik osob v Československu a NDR. Odboj stál život stovky občanů, kteří zahynuli v přímém konfliktu s režimním policejním aparátem i na popravištích.

Počet různě perzekuovaných překročil několik set tisíc – jen nevině odsouzených v politických procesech bylo do konce 50.let asi 150 000, popraveno bylo minimálně 250 z nich. Jedním z nich byl generál Heliodor Píka (popraven v roce 1949, k smrti bylo postupně odsouzeno nejméně 31 vojáků a odbojářů z 2.světové války); dále předúnorová národně socialistická poslankyně Milada Horáková (popravena v roce 1950 po procesu, který byl zaměřen na diskreditaci bývalých politických elit); katolické hierarchy, např. slovenského řeckokatolického biskupa Pavola Gojdiče (zemřel ve vězení v roce 1960) či pražského arcibiskupa Josefa Berana, internovaného a izolovaného od r.1949 až do poloviny šedesátých let a následně „vypovězeného“ do Říma. Nepřehlédnutelné jsou i osudy lidí, jako by byl Jan Zahradníček (básník uvězněný po procesu s českými nekomunistickými spisovateli, zemřel pár měsíců po propuštění z vězení v roce 1960); oběti „číhošťského zázraku“ faráře Josefa Toufara, umučeného při výslechu v roce 1950, nebo hokejový brankář Bohuslav Modrý, odsouzený v roce 1950 s dalšími hokejovými reprezentanty za údajné uvažování o emigraci (zemřel na následky věznění). V jáchymovských uranových dolech, kde se těžilo pro sovětský atomový průmysl, a dalších věznicích po celé republice živořila tehdy za nelidských podmínek podstatná část národních elit. Nesmíme opomenout proces s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, popraveným s dalšími deseti funkcionáři v roce 1952, a doznívalo v procesu s budoucím generálním tajemníkem KSČ a prezidentem Gustavem Husákem, odsouzeným v roce 1954 na doživotí. V protikladu k tomu stál nepochybný sociální vzestup přívrženců komunistické politiky, kteří obsazovali uvolněná místa a v euforii budovali „novou společnost“.