C 17 - Padesátá léta - období utváření komunistického monopolu moci

Tato politika se jako tragická projevovala nejen v perzekucích, ale i v celkovém hospodářském zaostávání za Západem. A to navzdory neustávajícím dobrovolnickým aktivitám, zvyšování norem a proklamativnímu překračování plánů 1.pětiletky, schválené na léta 1949-1953. Neefektivita hospodářství pramenila z chaotického přechodu na socialistický způsob řízení a plánování, jehož součástí bylo zahájení likvidace soukromého sektoru v průmyslu a ve službách i opakované násilné pokusy o kolektivizaci zemědělství. Stejně regresivně působila prohlubující se izolace od světových trhů a trendů, daná také československou příslušností v RVHP, i tendence k rozvoji těžkého strojírenství, zvláště pro armádní potřeby. Odmítání spotřebního průmyslu a dalších perspektivních odvětví, často v duchu ideologické předpojatosti – například v případě kybernetiky – poškodilo celou společnost a vytvořilo předpoklad pro trvalé hospodářské problémy země a související ekologickou devastaci.

Úpadkem procházel také školský systém, podrobený stále silnější ideologizaci, a vědecké bádání trpící omezenými kontakty a nemožností skutečně svobodného uvažování nad problémy. Přetržení dlouhodobého kulturního vývoje, vyvolané čistkami, zanechalo v české kultuře hrozivou stopu. Mnozí odešli do exilu (např. Ferdinand Peroutka, Rafael Kubelík, Jan Čep, Jiří Voskovec, …), byli umlčeni (např. Václav Černý, Jan Patočka, …) nebo i uvězněni (např. Růžena Vacková, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista) či popraveni (Záviš Kalandra). Celá řada umělců stejně jako nová nastupující nekomunistická generace neměla možnost vydávat svá díla (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Karel Pecka). Tehdejší „svazácká“ generace (podle Československého svazu mládeže – ČSM) v čele s Pavlem Kohoutem, doprovázená zkorumpovaným Vítězslavem Nezvalem, nemohla v žádném případě nahradit tuto uměle vyvolanou tvůrčí ztrátu, zvláště když politická moc postupně ztratila i své někdejší kulturní přívržence (např.básníky Františka Halase a Jaroslava Seiferta).

Komunistický režim během prvních pěti let porazil přímé odpůrce a alespoň navenek ovládl dříve nezávislé spolky a seskupení včetně křesťanských církví. Část bývalých elit a dalšího aktivního obyvatelstva republiku raději opustila. Šlo o asi 50 000 lidí, z nichž mnozí v západním exilu svou politickou činností usilovali o návrat demokracie do Československa. V dané mezinárodní situaci ovšem neměla jejich snaha naději na uskutečnění a ztěžovala ji také roztříštěnost exilových aktivit. I nejznámější organizace, Rada svobodného Československa, neměla autoritu ani vzdáleně se blížící válečné Benešově vládě. Mimořádný význam však měla snaha o prolomení informační blokády, na níž se podílely zahraniční rozhlasové stanice, například BBC, Hlas Ameriky, Rádio Vatikán a od r.1951 i Svobodná Evropa. Navzdory rušení vysílání umožňovaly obyvatelstvu přístup k základním informacím o životě ve svobodném světě a často i o utajovaných událostech doma.