6. Obraz ve spolecnosti

Ikona je náboženský obraz (přenosný nebo součást ikonostasu, což je dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která v pravoslavných a řeckokatolických chrámech odděluje apsidu (výklenek za oltářem) od lodi a na níž jsou podle závazného systému upevňovány v několika řadách ikony.

Ikonostas symbolizuje místo přebývání Boha. Má troje dveře. Přes prostřední, tzv. carské (královské) může procházet pouze kněz nebo král (car). Během mše skrz tyto dveře kněz vynáší Tělo a Krev Krista. Boční dveře (severní a jižní) se nazývají diakonské. Dále má ikonostas pět řad ikon, přičemž každá řada (jarus) má jejich ustálený seznam. Např. ve středu ikonostasu v třetí řadě je ikona Poslední večeře Páně, ve čtvrté řadě ve středu je ikona Panny Marie s Dítětem a po obou stranách jsou starozákonní proroci. V páté řadě jsou ikony zmrtvýchvstání a novozákonních světců. Na samém vrcholu ikonostasu je umístěn kříž a tabulky Desatera.

- užívaný v oblasti východokřesťanských pravoslavných církví. Námětem ikon je vyobrazení Krista, bohorodičky (jedná se o titul, který církev již ve starověku připisovala Ježíšově matce Marii a který byl schválen Efeským koncilem roku 431 jako dogma) a světců a výjevy z jejich života.

Ikony byly malovány na dřevěné desky, nejprve tzv. enkaustikou (malířská technika helénisticko-egyptského původu užívající jako pojidlo barev vosk), později temperami.

Nejstarší ikony vznikaly koncem 5. století v koptské církvi, velkého rozkvětu dosáhla tvorba ikon v Cařihradě v 8. století (ikony z doby před 8. stoletím byly však v důsledku obrazoborectví většinou zničeny a dochovány jsou jen výjimečně).

Významná střediska maleb ikon byla do 14. století na Krétě a poté v Novgorodě a v Moskvě. Za největšího tvůrce ikon té doby je považován ruský malíř Andrej Rublev (1360? – 1430?). Od 17. století dochází ve tvorbě ikon k pozvolnému přechodu v řemeslnou manýru.↩

Monofyzitismus (z řeckého μόνος monos jeden + φύσις fysis přirozenost) je christologický názor, že Ježíš Kristus měl pouze jedinou, a to zcela božskou a nikoli lidskou přirozenost. Opačným názor představují vyjádření Chalkedonského a 2. konstantinopolského koncilu, které zastávají nauku o dvou přirozenostech v Kristu, totiž přirozenosti božské a lidské. Z pohledu církví, které uznávají první čtyři ekumenické koncily (tj. zvláště katolické a pravoslavné církve), představuje monofyzitismus herezi.↩

Církevní zákonodárná, soudní a výkonná moc↩

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí“ (Ex 20,4; Dt 5,8).↩

Ekumenický koncil (obydlený svět) neboli všeobecný sněm je setkání biskupů (koncil) celé církve na celém světě. Pojem celá církev je vykládán pravoslavím tak, že zahrnuje všechny orthodoxní církve v plném spojení mezi sebou navzájem, zatímco katolická církev vyžadují krom toho plné společenství s římskou církví, tj. s papežem (kán. 336 – 341 CIC 1983).↩

2. nikajský koncil (nicejský, 24. září 787 – 23. října 787) –

Otázky obrazoborectví- formuloval nauku o posvátných obrazech a ukončil na Východě první fázi obrazoborectví.↩

Nikaia je město v Anatolii (dnes součástí Turecka), které je známo především jako místo konání dvou významných setkání - ekumenických koncilů starověké církve.↩

Eucharistie (označovaná též mše, svaté přijímání, Večeře Páně, svátost oltářní, lámání chleba, božská liturgie, synaxis) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži.

Pojem eucharistie pochází z z řeckého děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých otázkách.↩

JHVHje tzv. tetragrammaton, tzn. čtyři písmena označující posvátné jméno Boží ve Starém zákoně / Tanachu..Naznačuje, že se Bůh JHVH může stát tím, kým je třeba být, aby se splnila jeho předsevzetí a jeho sliby.↩

Úryvky z článku můžete použít při vypravování↩