6. Obraz ve spolecnosti
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Záležitosti v byzantském obrazoborectví
Hlavní teologičtí oponenti obrazoborectví byli mniši Mansur (John Damašku), kdo, bydlet v muslimském území jako poradce k kalifovi Damašku, byl daleko dost pryč od byzantského císaře se vyhnout odplatě, a Theodore Studite, kdo žil uvnitř Říše.
John deklaroval, že on nectil záležitost, “ale poněkud tvůrce záležitosti.” nicméně on také se vyjádřil, “ale já také ctím záležitost přes kterého záchrana přišla ke mně, jak jestliže naplněný božskou energií a slušností.” on obsahuje v této druhé kategorii inkoust ve kterém evangelia byla psána také jako barva obrazů, dřevo Crossu a tělo a krev Ježíše.
Iconodulie odezva na obrazoborectví obsahovala:
Tvrzení, že biblické přikázání odporné představy o bohu byly nahrazené ztělesněním Ježíše, kdo, být druhá osoba trojjediného boha, je bůh ztělesnit ve viditelné záležitosti. Proto, oni nelíčili neviditelného boha ale boha, zatímco on se objevil osobně. Toto se stalo pokusem posunout výtisk inkarnace v jejich laskavosti, zatímco obrazoborci používali výtisk inkarnace proti nim.
Další, v jejich pohledu idoly líčily osoby bez substance nebo realitu, zatímco ikony líčily fyzické osoby. Nezbytně argument byl “všechny náboženské obrazy ne naší víry jsou idoly; všechny představy o naší víře jsou ikony být ctěn.” toto bylo zvažováno srovnatelný s praxí starého zákona jediných nabídkových obětí žehem k bohu, a ne k některému jiný gods.
Pozorovat psanou tradici oponovat výrobě a úctě obrazů, oni tvrdili, že ikony byly díl nezaznamenaného ústního podání (parádosis, schválený v pravoslaví jak autoritativní v doktríně odkazem k 2 Thessalonians 2:15, Basil velký, etc.).
Iconodules dále se dohadoval o tom rozhodnutí takový jak zda ikony mají být ctěn byl vhodně vyroben kostelem shromážděným v radě, ne využíval kostel císařem. Tak argument také zahrnoval výtisk pořádného vztahu mezi kostelem a stát. Příbuzný tomuto byl postřeh, že to bylo pošetilé popřít k bohu stejný čest, která byla volně daná císaři člověka.
Císaři vždy zakročili v duchovních záležitostech od času Constantinea já; jako Cyril Mango píše, “dědictví Nicaea, první univerzální rada kostela, byl přivázat císaře k něčemu to nebylo jeho znepokojení, jmenovitě definice a uložení pravoslaví, jestliže potřeba být násilím”. Ta praxe pokračovala od počátku ke konci Iconoclastic diskuse a za, s některými císaři prosazovat obrazoborectví a dvě císařovny vladař prosazovat re-založení úcty ikony. Jeden rozdíl mezi císaři iconoclastic a Constantine já je to latter nediktoval závěr první rady Nicaea předtím, než zavolá to, zatímco Leo III začal si vynutit politiku obrazoborectví více než dvacet roků dříve, než rada Hieria by souhlasila s tím.
Teologická kontroverze ohledně obrazoborectví