6. Obraz ve spolecnosti

Ikonoklasté odsuzovali zhotovování neživých obrazů (maleb či soch), které měly zobrazovat Ježíše nebo svaté. Jediným skutečným náboženským obrazem pro ně mohl být obraz, který by byl totožný se svým prototypem – to ale zároveň považovali za nemožné. Jedinou povolenou Ježíšovou „ikonou“ pro ně byla eucharistie 8, v níž je podle křesťanské nauky Ježíš skutečně přítomen. V zobrazování Ježíše spatřovali také obrazoborci zmatení v tom, co se týká Ježíšovy božské a lidské přirozenosti. Užívání obrazů (ikon) pro náboženské potřeby považovali za novotu v církvi a za ďábelský vynález, který měl přivést křesťany nazpět k pohanské praxi.

Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl syrský mnich Jan Damašský. Ten tvrdil, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Zároveň však píše, že „má úctu k hmotě, skrze kterou ke mně přišla spása, naplněná mocí a milostí“. Za takovou hmotu považuje inkoust, jímž byla sepsána evangelia i barvy na obrazech, dřevo kříže a tělo a krev Ježíšovu.

Ikonodulé tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Modly narozdíl od křesťanských obrazů podle ikonodulů zobrazují osoby bez podstaty či skutečnosti, nikoli reálné postavy. Úcta k obrazu byla přirovnávána ke starozákonním obětem, které bylo možné přinést Hospodinu9, ale také nebylo přípustné přinášet je cizím božstvům.

Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané tradice (παράδοσις paradosis podání, předání). Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.

Obrazoborectví během husitství a protestantské reformace

Na začátku 15. století, zvláště kolem roku 1420 zasáhlo obrazoborectví také husitské Čechy, kdy husitům padla za oběť při plenění kostelů a klášterů většina starých gotických památek na našem území.

Někteří protestantští reformátoři povzbuzovali své stoupence k ničení uměleckých děl, neboť je považovali za modly. Hulderych Zwingli a Jean Calvin zvolili obrazoborecký přístup při záboru katolických kostelů ve Švýcarsku. V Německu a v Holandsku se odmítání katolického kultu obrazů radikalizovalo z protestantské pozice od roku 1522 pod vedením Andrease Karlstadta, který v nepřítomnosti Martina Luthera ve Wittenbergu začal s odstraňováním obrazů svatých. Martin Luther postupoval mírněji a obrazy později zase připustil, jen pokud však samy nebyly objektem uctívání. Obrazoborecké bouře propukaly postupně i v dalších letech a místech, kam kalvinismus pronikal – v Curychu (1523), Kodani (1530), Münsteru (1534), Ženevě (1535), Augsburgu (1537) a ve Skotsku (1559). Roku 1562 byly takto v Lyonu zničeny kalvinisty ostatky sv. Ireneje, který byl pod oltářem kostela pohřben od roku 202.