6. Obraz ve spolecnosti

6A Obraz ve společnosti

Obrazoborectví má jiný název ikonoklasmus (z řeckého lámat) označuje původně hnutí, snažící se v náboženství (především v křesťanství) odstranit náboženské obrazy (ikony) 1. Obrazoborecká kultura, která je nepřátelská vůči obrazu.

Ničení, znesvěcování a odstraňování cizích obrazů a symbolů se v úzkém smyslu neoznačuje jako ikonoklasmus, ale jako kulturní barbarství či vandalismus. Bývá typický pro každou politickou moc, která se ujala moci násilím či silou. Toto počínání je však dnes často označováno jako obrazoborectví vzhledem k tomu, že již není spojován čistě s náboženskými hnutími.

Odpůrci obrazů jsou označováni jako ikonoklasté či obrazoborci, jejich zastánci či ctitelé jako ikonodulové.

Kořeny

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho“ – stojí ve druhém přikázání Desatera, jímž Starý zákon i rané křesťanství zavrhly uctívání obrazů jako projev pohanství. Stejný požadavek stanovil později také islám. Odpor proti figurální výzdobě církevních prostor však postupně slábl, nepochybně úměrně tomu, jak zanikaly pohanské kulty. Křesťanská církev, a to především na Východě, nejprve připustila uctívání obrazů jako projev lidové zbožnosti, během 6. století pak začala sama považovat zobrazení Ježíše Krista a úctu k němu za vyjádření pravé víry. Pro úctu k obrazům se vyslovil i papež Řehoř I. (590–604), když napsal marseilleskému biskupu Serenovi, že obraz představuje pro věřící, kteří neumějí číst, to, čím je Písmo pro ty, kteří to dovedou.

Ikonodulie, uctívání obrazů svatých, se rozšířila mezi řeholním duchovenstvem i širokými laickými vrstvami obyvatelstva byzantské říše. Nemalou zásluhu na tom měla sama církev, především mniši, která z výroby a prodeje ikon bohatla. Přestože úcta neměla být prokazována obrazu, ale tomu, kdo byl na něm znázorněn, staly se předmětem uctívání, zvláště řeckých věřících v evropské části byzantské říše, mnohdy ikony samy, kterým byla navíc připisována moc způsobit zázraky. To budilo nevoli u vzdělanějších vrstev kléru i světské společnosti, které považovaly takové jednání za modloslužebnictví. Uctívání obrazů bylo odmítáno zejména ve východních provinciích, kde v tomto směru působily zbytky monofyzitů2, šířící se sekta paulikiánů a také kontakty s židovským a muslimským prostředím. Tak se začal v byzantské společnosti na počátku 8. století hrozivě rýsovat nábožensko-ideologický konflikt, v němž důležitou roli nepochybně hrály také odlišné zdroje i tendence vývoje jednotlivých částí říše.

Obrazoborectví v Byzanci

První ikonoklastické období (730-787)

Někdy mezi roky 726 a 730 byzantský císař Leon III. Isaurský nařídil odstranění obrazu Ježíše Krista, který zdobil bránu konstantinopolského paláce. Někteří z těch, kteří byli úkolem pověřeni, byli zavražděni skupinou ikonodulů. Dochované prameny poukazují na pravděpodobný motiv, který císaře vedl k vydání tohoto rozkazu – zvrat v bojích s muslimy a erupce na vulkanickém ostrově Thera, v nichž Leon spatřoval projev božího hněvu. Leon zakázal úctu náboženských obrazů ediktem roku 730, ten však nepostihoval jiné druhy umění než umění náboženské; nevztahoval se na obraz císařův ani na náboženské symboly (např. kříž). Uctívání obrazů označil za formu idolatrie - uctívání idolů. Při své aktivitě otázku nekonzultoval s církví a zřejmě byl velmi překvapen širokou opozicí, s níž se setkal.