7. Konflikty a války

Zde se dá rozvinout další úvaha: Václav Veber v knize Dějiny sjednocené Evropy prosazuje myšlenku, že první světová válka byla evropskou občanskou válkou, dokonce jí tak i nazývá (s poznámkou, že válka roku 1914-1918 je známější pod názvem První světová). Je to zpětná projekce nebo pod dojmem předprvoválečných konferencí a projektů evropské federace (zvláště Britové o nich hodně uvažovali) realistický a dnešního stavu Evropy realita?

Byla to první válka, v níž více lidí zemřelo v důsledku přímých válečných akcí než v důsledku epidemií – epidemie španělské chřipky přišla až po válce a decimovala oslabené a vysílené obyvatelstvo. Zemřelo na ní zřejmě více lidí než v právě skončené válce.

Byla to poslední válka, ve které došlo ke klasickému vyhlášení válečného stavu a po níž si mezinárodní konvence vyžádala formální mírovou konferenci. Došlo zde ovšem k několika změnám: konference se účastnili pouze vítězové, nikoli poražení, těm byl mír nadiktován. Dále se řešila otázka viny za válku – dosud nikdy, válka byla prostě zvláštním stavem do kterého státy mezi sebou občas upadaly. Tato otázka je dosud předmětem sporu historiků:

Francois Fetjö v knize Rekviem za mrtvou říši, kde hájí R-U (monarchie byla rozbita, Beneš byl lhář, který oklamal Západ zkreslenými údaji o poměru národností a jen na základě těchto falešných údajů Západ svolil vznik ČSR, rozbít R-U byla chyba, jen se velký mnohonárodnostní stát nahradil malými mnohonárodnostními státy (Polsko, ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), které nedokázali později vzdorovat Německu a Rusku a ještě se nedokázali pořádně dohodnout mezi sebou), tvrdí, že na vině byl mezinárodní systém, který spočíval ve dvou blocích a ne jako dříve v systému „balance of power“. Nebyl to systém flexibilní a proto poměrně malý konflikt způsobil světovou válku.

Franz Herre v knize František Josef I Jeho život-jeho doba odděluje vnitropolitické kliky – tvrdí, že František Josef válku nechtěl a byla mu vnucena jednak Německem a jednak válečnickou stranou vedenou náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf.

Fritz Fischer v knize Der Griff nach der Weltmacht naopak zpochybňuje soupeření vnitropolitických skupin a tvrdí, že němečtí politici jednali zcela v souladu s hospodářskou elitou, která si válku přála pro získání lepší pozice na trhu.

František Stellner v knize Poslední německý císař naopak zdůrazňuje, že Vilém II. byl člověk žijící ve svém světě, věřil na dynastickou politiku (babička je královnou v Británii, spříznění s Ruskem, s Rumunskem atd.) a že válku nechtěl (alespoň ne v takovém rozsahu, postavil se proti válce s Francií ale byl upozorněn, že součástí plánu s Ruskem je mobilizace proti Francii a zrušit tuto část znamená velké zmatky v mobilizačním plánu atd. a tak byl postaven před hotovou věc) a že Vilém byl odstraněn z vedení Německa a neměl na reálná rozhodnutí během války vliv (v Německu nastala vojenská diktatura).