Reformy meidži (osvěty)

Reformy meidži (osvěty)

Pod tímto termínem rozumíme řadu radikálních reforem, včetně obnovení císařské moci (také označováno jako restaurace Meidži). Jejich společným cílem byla modernizace Japonska. (Japonci používají spíše termínu meidži išin = éra vyhlášená novou císařskou vládou a všeobecná obroda. Sovětští badatelé mluví o nedovršené buržoazní revoluci.) /Kdyby proti Vám seděl Arnošt, tak dělejte chytrý a uvažejte, jestli by k reformám došlo i kdyby na Japonce netlačili cizinci./

Dne 8. (někde též 6.) dubna 1868 byl vydán manifest nazvaný Císařská přísaha, v němž bylo mimojiné uvedeno, že „špatné zvyky minulosti musejí být odstraněny“ a „po celém světě budou sbírány znalosti k posílení základů císařské vlády“. Tím bylo naznačeno, že Japonsko ví, že může vyhnat cizince jedině, když dosáhne stejné vojenské a průmyslové úrovně.

Byla zřízena státní rada (Dadžókan), kde byla naznačena dělba moci. Zákonodárný orgán se skládal z horní komory – zástupci císařského rodu, dvorské šlechty, knížat a samurajů – a z dolní komory – 1-3 zástupci z každého knížectví jmenovaných knížetem. Rada byla zrušena roku 1885, kdy byla zřízena vláda složená z předsedy a rezortních ministrů.

Dne 12. října 1868 se oficiálně ujal vlády císař Mucuhito a 23. října vyhlásil éru Meidži = osvícená vláda. Přenesl hlavní město z Kjóta do Eda a přejmenoval ho na Tókjó = Východní hlavní město. Na přelomu let 1872 a 1873 změnil dosavadní lunární kalendář na gregoriánský.

Aby mohlo Japonsko vzdorovat západním velmocím, potřebovalo centralizovanou vládu schopnou okamžité reakce na vývoj událostí. Proto byla zrušena jednotlivá knížectví a všechna léna se vrátila do rukou císaře. Byly zřízeny nové jednotky – prefektury, v jejichž čele stanuli guvernéři (bývalá knížata, kterým byl přiznán příjem ve výši jedné desetiny daňového příjmu bývalého léna). Celé Japonsko bylo rozděleno do tří městských jednotek (fu) a 72 prefektur (ken). Jejich počet byl roku 1889 snížen na 45, což je stav který trvá dodnes.

Další důležitou reformou byla reorganizace ozbrojených sil. V listopadu roku 1872 byl vydán zákon všeobecné branné povinnosti. Doposud bylo vlastnictví zbraně privilegiem samurajů. Nyní se povinnost 3leté vojenské služby (a 4 roky v záloze) vztahovala na všechny obyvatele. Výjimku tvořili „jen“ státní úředníci, studenti některých škol a stipendisté v zahraničí. Osvobozeni od této služby byli i hlavy rodin, jediní synové a adoptivní synové. Muž se mohl také ze služby vyplatit za 270 jenů. Snažili se o moderní vyzbrojení armády, a proto byly zestátněny doly a zbrojovky. Urychleně začali budovat válečné loďstvo.

Bylo také potřeba vyřešit finanční otázku. Základní příjmy státu měli plynout z pozemkové daně, která byla stanovena na 3% úředně stanovené ceny půdy (roku 1876 sníženo na 2,5%). Daň se měla nově odevzdávat v penězích a její výše byla stálá bez ohledu na aktuální úrodu. Daň byla vysoká (tvořila asi 30% úrody), a proto docházelo k povstáním 1868/1869 a 1873 (bouřili se však i proti branné povinnosti a školní docházce). Byl vytvořen nový katastr a od roku 1872 se mohlo s půdou obchodovat. Lidé získali svobodu volného pohybu a právo na výběr pěstovaných plodin. V důsledku této pozemkové reformy bylo obděláváno o ¼ více orné půdy, což vedlo k růstu produkce surového hedvábí a čaje. Japonsko se také úzkostlivě bránilo zadlužení v zahraničí. Půjčku si vzali jen na stavbu železnice a na vyplacení bývalých knížat.