8. Koncepce dejin v historiografii
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Fabius Pictor
– napsal dějiny Říma od založení města, jeho dílo hlavním pramenem pro Tita Livia
Marcus Portius Cato Starší
dal řeckou a římskou historii do kontextu, vytvořil komparativní chronologii, propojené kalendáře v díle zaznamenány v chronologických tabulkách
Vergilius - teze o Římu bez hranic„Roma eterna“, který je zodpovědný za zbytek světa
Titus Livius – „Ab Urbe condita“ (Od založení města) – název výmluvný pro celou epochu, TL tvrdí, že existence Říma stojí na morálce a ctnostech Římanů (virtus)
- cykličnost dějin: rozkvět →krize→ rozkvět →krize…
Tacitus – Germania – srovnání Germánů a Římanů kritikou principátu. Germáni mají dle Tacita zachován pův. římský virtus
Cicero - díla mají být krásně předčítána (zážitek z textu až do 18. století zvukový), historie nesmírně důležitá pro jakoukoli řeč, zvláště pak politickou řeč
KŘESŤANSTVÍ – „DĚJINY SPÁSY“
Zatímco antičtí historiografové si nedovolují čtenáři říkat, jak by měl správně žít, ve středověku do historiografie proniká morální prvek. Poučení je implicitně vyloženo. V centru pozornosti stojí Bible, která je v pramenech citována a interpretována, dějiny se stávají dějinami spásy – události jsou rámovány stvořením světa a druhým příchodem Krista. Je jasné, že ony počátky křesťané převzali od Židů a jejich knihy vymezili vůči svým knihám označením Starý zákon. Převzali také hebrejskou kauzálnost dějin: následování Boha je provázeno požehnáním, neposlušnost trestem.
Historiografové hledají kontinuity a evergreenem středověku se stává teorie translatio imperii – střídání vlád či předávání světové vlády na jednotlivé říše. S teorií stojící na základě Danielova proroctví přichází jako první Pompeius Trogus. Čtyři říše tvoří: Asyřané, Řekové, Peršané a celek uzavírá (svatá) říše římská. Jednotlivé říše ale u autorů nejsou shodné – někdy např. také říše médská, ostatně ani počet ne, ze čtyř může být říší šest
Josephus Flavius
Válka židovská – nový způsob datování od vtělení
„osud Židů závisí na dohodě s Římem“
Eusebios
- jako první píše dějiny církve, žel velmi selektivním způsobem, vybírá jen co je k užitku
- formálně se jeho práce nedá s antikou vůbec srovnat, jeho práce sleduje jen jednu linii
Augustinus
klasické dějiny spásy, které jsou nadřazeny dějinám politickým: „Křesťanské naděje se nesmí stát závislé na žádném politickém státě.“
De civitas Dei – jde o nalezení harmonie mezi civitas dei (obec Boží – neznamená církev) a civitas terrena (pozemský život), jde o prostupování, nikoli o antagonismus
absolutní změna vnímaní historie, dějin: „historie je zřízením Božím“, Bůh zjevuje pravdy, člověk se nepoučuje ze svých chyb, tedy ani z historie