Řecká a římská mytologie

Římské náboženství

• Řecké transformované náboženství s orient. a egypt. prvky. Přebírali ale také podněty z jimi obsazených oblastí. Hlavně z egy. a syrského prostředí přebrali kult panovníka.

• Představy víry a kultu předetruského Říma do 10. stol. př. Kr. nám nejsou známy; ty, které známe z republiky a císařské doby naproti tomu pocházejí přímo z řeckého nebo etruského náboženství. Jako trojice na Kapitolu na vrcholu panteonu stáli Jupiter, Juno a Minerva. Jednotliví bohové byli pány na přírodními živly (vody, vzduchu) či činnostmi lidské civilizace (války, obchodu, lovu)

• Eklektický charakter náb. Římané přijali postupně všechny kulty Středomorí

• Vedle toho v Římě uctívali prakticky všechny řecké bohy pod latinskými jmény. Jsou však příklady toho, že řečtí bohové dostali etruský obsah, jako u boha války Marta/Árése. V době římské světové říše se dostalo do Říma i množství orientálních kultů nebo produktů helénistického synkretismu a získaly velkou popularitu, jako kult Mithrův nebo bohyně Ísis (viz egypt. náboženství). S bohem a jeho kultem převzali Římané i příslušný ritus. Největší význam pro římský kult měla etruská praxe věšteb z letu ptáků a prohlížení jater u obětních zvířat, bez nichž se neuskutečnil žádný státní akt – to státní část náb.

• v Římě právo občanl dostat se do náb. úřadu a věštit

• Augustus: pontifex maximus (nejvyšší kněz)

• V císařské době přibívá kult panovníka, kt. ztělesňoval stát

• Calligula: vyžadoval božské pocty

• kult císařů

• vedle této „státní“ sféry existovalo ještě „soukromé“ náb. – kulty domácích bůžků, ochránci polí, domů, etc.