9. Směry kulturního a uměleckého vývoje v dlouhém 19. století.

Kritický realismus - je kvalitativně vyšší stupeň realismu. Objevuje se později, tj. od 80. let 19. století. Spisovatelé kritického realismu záměrně zobrazovali střízlivou skutečnost plnou sociálních konfliktů, sledovali člověka i s jeho vztahy k okolí, analyzovali poměry ve společnosti. Znakem je, že autoři se snaží o mnohem otevřenější, nesmiřitelnější pohled na společnost při zvětšování sociálních rozdílů, v jejichž důsledku vzniká napětí. Pokus o řešení sociálních konfliktů.

• Umělecké směry: Empír - Empír, zvaný také císařským slohem, byl druhou fází klasicismu, resp. neoklasicismu. Název pochází z francouzského slova empire (impérium). Stavělo se v něm převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem. Empír se uplatnil rovněž jako styl interiérů, kde dominovaly geometrické linie a tématika antické mytologie. Sloh se uplatnil především v architektuře a v designu oblečení, nábytku i různých uměleckých předmětů a ve Střední Evropě panoval po celou první polovinu 19. století. Po něm nastupuje v architektuře romantismus (období historizujících slohů) a v zařízení měšťanských domácností včetně nábytku biedermeier.

Biedermeier - u biedermeieru nešlo tolik o umělecký styl, jako spíše o styl životní, filosofický. Biedermeier je reakcí na nucenou apolitizaci společnosti - typické je uzavírání společnosti se do sebe, kavárenská, parková kultura. Jde o směr typický pro měšťanskou společnost 1815-1848. Jako umělecký styl našel uplatnění ve výzdobě a vybavení měšťanských domů (nábytek, bytové textilie, porcelán, umělecké sklo).

Secese - objevuje se koncem 19. století a začátkem 20. Secese se vymezovala vůči předchozím slohům novogotika, novorenesance, snaha o návrat k přírodě (rostlinné motivy), uplatnění křivek. Stavěly se technické budovy užívané k výstavám, vícepatrové domy, Eifelova věž. Podle některých názorů je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století, ať již vystupovala pod různými jmény v různých zemích. Těžiště secese neleží ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění. Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů.