A 05 - Náboženství a církev v moderním světě

Nová forma státu a změna let 1918 přinesla novou sílu i v katolických kruzích a navenek se projevila v ustavení Jednoty katolického duchovenstva (vysoké domácí úřady obsazené nečechy se uvolnily). V čele jednoty stanu J.Š. Baar a Xaver Dvořák (navázali na Katolickou modernu). Během roku 1919 byly vypracovány reformní návrhy a posléze předloženy papeži Benediktu XV. Požadavky reformistů byly shrnuty do 6 bodů:

1. zřízení českého patriarchátu

2. rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce

3. úprava patronátního práva a obsazování far

4. návrh na liturgii v lidovém jazyce

5. úprava kněžského studia a výchovy

6. zdobrovolnění celibátu

Když se delegace vrátila s hubeným výsledkem (částečné povolení liturgie v češtině), Jednota se ideově rozštěpila. Nakonec někteří církev úplně opustili a 1920 byla Jednota definitivně rozpuštěna.

Církvi bylo přiznáno právo na státní dotace na potřeby kultu. Na školách zůstala zachována výuka náboženství, duchovní služba byla zachována i v armádě.

Válka a rok 1945 – odtržením hraničních území byla narušena církevní organizace. V odloučených územích byly pro katolíky vytvořeny generální vikariáty. Židovské obce byly nacisty od počátku záboru napadány. K historickým paradoxům doby patří perzekuce Německého řádu se sídlem v Opavě. Velká část kněží byla nacisty perzekuována kvůli obsahům kázání, vystavování nepravdivých matričních záznamů o křtech – ve snaze pomoci rasově pronásledovaným. Stejně jako české bylo perzekuováno i německé duchovenstvo. Perzekuce zasáhla i evangelické církve. Po skončení války a násilném odsunu Němců došlo k oslabení katolické i evangelické duchovní správy v pohraničních oblastech. Snížení počtu věřících v poválečném státě bylo způsobeno i odtržením Podkarpatské Rusi (1945).

Hrůzy obou válek zanechaly stopy i ve vnitřním životě církve. Mnozí pociťovali názor, že hrůzami 20. století je vinna církev, že zklamala. Na mezicírkevním poli přineslo 20. století důležité ekumenické hnutí, které podpořil i II. Vatikánský koncil. Ten mj. v konstituci o církvi v moderním světě odsoudil totální válku jako zločin proti Bohu i lidem. Zároveň uznal legitimitu sebeobrany především proti formám teroru.

V období let 1948 – 1989 hovoříme z pohledu náboženského o ateistickém ideologickém státu. Po nástupu komunistické diktatury bylo mezi stoupenci demokracie postiženo také mnoho politicky aktivních věřících, zejména z Československé strany lidové a Československé strany národně socialistické. Současně byly učiněny zásahy proti církvím a náboženstvím jako takovým, tj. i proti občanům politicky neangažovaným. Bylo zastaveno vydávání katolického tisku. Ve smyslu zákona o vnějších poměrech katolické církve byla omezena svoboda katolických církevních institucí. Kněží, kteří by nesouhlasně kázali o současných státních a politických poměrech, měli být arestováni. Krátce po vydání zákona č.231/1948 Sb.z.a n. na ochranu lidově demokratické republiky došlo k zatčení několika duchovních i katolických laiků. Také s příslušníky řádů i diecézním duchovenstvem byly inscenovány monstrprocesy. Hospodářská základna církví byla likvidována v souladu se zákony o revizi první pozemkové reformy a zákony o nové pozem. reformě. V květnu 1948 byl schválen zákon o likvidaci právních poměrů Německé evangelické církve. Vyjednávání tzv. „církevní šestky“ tvořené vybranými představiteli KSČ nevedla ke kýženému cíli. O odtržení „české katolické církve“ od Vatikánu nemohlo být ani řeči.