B 03 - Mezinárodní vztahy v meziválečném období

janovská konference v roce 1922

Mezinárodní konference o hospodářských a finančních otázkách, která se konala ve dnech 10. 4. až 19.5.1922 v Janově za účasti 28 států a Ruska. Byla to první mezinárodní konference po 1. svět. válce, které se zúčastnili i ruští zástupci. - Ruská delegace na konferenci odmítla hospodářské a politické požadavky ostatních států, jejichž cílem byla obnova kapitalismu v Rusku. Vyjádřila ochotu k posouzení otázek kompenzací v případě uznání ruského státu de iure a poskytnutí úvěrů, zároveň ruští zástupci požadovali náhradu škod způsobených zahraniční intervencí a blokádou. Konference skončila bezvýsledně, část problémů byla přenesena na pořad jednání haagské konference v roce 1922. Úspěchem ruské diplomacie bylo uzavření rapallské smlouvy s Německem (navázání diplomatických styků, anulování vzájemných nároků na odškodné, rozšíření hospodářských styků).

Ženevský protokol

a) Mezinárodní úmluva z 1923. Zavazuje strany uznávat platnost rozhodčích smluv a doložek uzavřených mezi stranami podrobenými příslušné pravomoci různých smluvních států, i když rozhodčí řízení se má konat v jiném státě než v tom, jehož pravomoci je podrobena každá ze stran zúčastněných na smlouvě. b) Usnesení Společnosti národů z 2.10.1924 o mírovém řešení mezinárodních konfliktů. c) Mezinárodní úmluva ze 17.6.1925 o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce.

Konference v Locarnu 1925

-politická a právní rovnoprávnost Německa, Němci budou respektovat status quo na Rýně, všichni signatáři se zříkají násilí jakožto prostředku politického boje (chybí restriktivní aparát, který by mohl postihnout provinilce proti tomuto usnesení)

-zrovnoprávněním Německa oslabena Francie

rýnský garanční pakt

Součást locarnských dohod, uzavřených mezi Francií, Německem, Itálií a Belgií roku 1925, garantující nedotknutelnost francouzsko-německých a belgicko-německých hranic. Případné územní spory Německa s Polskem a ČSR mají být řešeny arbitráží.

Briand-Kelloggův pakt (také Pařížský pakt) podepsaný 27. srpna 1928 v Paříži je mezinárodní smlouva, která odsuzuje válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů. Pojmenována byla po svých autorech – Aristide Briandovi, francouzském ministru zahraničí, a Franku B.Kelloggovi, ministru zahraničí USA. Ačkoli smlouvu nakonec stihl neúspěch, měla významný vliv na další rozvoj mezinárodního práva. Jejím zásadním nedostatkem byla absence klauzule umožňující její vynutitelnost, případně trestající stát, který se uchýlil k válce. Smlouva de facto byla pouze prohlášením války za nelegální prostředek mezinárodních vztahů.

Původních signatářů bylo patnáct – USA, Austrálie, Kanada, Německo, Indie, Irský svobodný stát, Itálie, Nový Zéland, JAR, Velká Británie, Československo, Polsko, Japonsko, Belgie a Francie. Celkem pakt podepsalo 62 států.