18. Světová historiografie raného novověku

18. SVĚTOVÁ HISTORIOGRAFIE

RENESANCE A HUMANISMUS

Vývoj evropského dějepisectví

• na přelomu 15./16. stol. se začíná dějepisectví podstatně lišit od středověké historiografie. např. v Itálii spatřujeme změny už na počátku 15. století, zatímco v poměrech obecně evropských na přelomu 15/16.století. – v této době hovoříme o tzv. dějepisectví humanistickém nebo
  i renesanční

• v dějinách myšlení je několik zásadních změn – lze je chápat jako mezníky:

  • zesvětštění, sekularizace myšlenek o historickém vývoji a o povaze historického poznání;

  • dějiny se mění v dějiny člověka a jeho skutků, jež může historik na základě zkušenosti a rozumového uvažování pochopit a vysvětlit;

  • nadrozumové, nadpřirozené, transcendentní síly mizí z historického myšlení a přestávají být určujícím faktorem pro průběh dějin;

  • hlavním zdrojem a předmětem poznání historika je pramenný materiál, který podrobí rozboru a výkladu prostřednictvím racionálních badatelských metod;

  • přesvědčení o praktické využitelnosti historického poznání v politice;

  • konečným cílem historikovy práce bylo dovršení břitké analýzy poznáním, vyjádřeným v díle o náročné literární formě;

  • autory děl většinou laikové, humanisté se značným smyslem pro aktuální politické potřeby skupin a vrstev soudobé společnosti, v jejichž zájmu a často i službách svá díla koncipovali

  • vztah člověka k transcendentnu zřetelně měnil – pozemský život přestal být jen průpravou pro život posmrtný

  • renesanční člověk objevil přírodu, ale především vzhlížel jako ke svému vzoru k idealizované antice – její památky byly shromažďovány a napodobovány, ale také vystaveny kritickému posouzení, které umožňovalo přesnější poznání. Ze srovnávání textů se vyvinula textová a historická kritika.

• renesanční kultura měla své středisko v Itálii, odkud se šířila do zaalpské Evropy, souběžně s ní určoval vývoj v Evropě rozpad jednoty křesťanského světa, vznik reformovaných církví a jejich konflikty

• mnoho dějepisců se účastnilo polemik mezi konfesemi

• knihtisk umožnil šíření nových myšlenek a vzdělanosti zejména v měšťanském prostředí

ITÁLIE

• po průkopnických Petrarkových pokusech se stal východiskem humanistického dějepisectví Lionardo Bruni (1369-1444): napsal dějiny Florencie a dovedl je až do poč. 15. století: převažují zde ještě ohledy v působivé formě díla a neuplatňují se zřetele textově kritické, ale ve výkladu dějin nabývá vrchu ohled jen na skutečnosti reálného světa

• Sabellicus († 1506): pokusil se o moderní duchem naplněnou světovou historii

• Eneas Silvio Piccolomini (1405 – 1464): Historia Bohemica byla 1. humanistickým vypsáním dějin zaalpské země a důležitým zdrojem informací o našich dějinách v cizině

• Niccolo Macchiaveli (1469-1527): patřil k nejhlubším analytikům moci a státu (vedle Aristotela a Tocquevilla), jejichž podstatu vystihl přes odborně metodické nedostatky v dílech politických, ale i v dějinách svého města – Istorie florentine; sledoval historickou existenci státu a moci spíš ve vztahu k individuu a etickým normám

• Francesco Guicciardi (1483-1540): Storia d´Italia – počátky systému ev. států a mez. politiky

• proud humanistického dějepisectví kladl důraz na metodickou analýzu pramenů systematicky sbíraných a uchovávaných (na rozdíl od předcházejícího proudu kladoucího důraz na zevšeobecňující koncepci a filosofické a psychologické úvahy), a to už nejen starověkých -> zakladatel této větve je Flavio Biondo (†1463), prozatímní vrchol však dosáhla v kritice, jak ji aplikovali Lorenzo della Valla († 1457) a Bernardo Giustiani († 1489)

• humanistické pojetí historiografie se šířilo za Alpami nejdříve prostřednictvím italských historiků působících v cizině: např. Filippo Buonacorsi († 1496) – Polsko; Antonio Bonfini († 1502) – Uhry; Paulus Aemilius († 1529) – Francie; Polidoro Virgulko († 1555) – Anglie

• před pol. 15. stol. se pro vývoj historiografie v zaalpských zemích stalo typickým, že se dějepisectví angažovalo v dobových ideologických, tj. náboženských konfliktech.

• přelom 16/17. stol.: stále více byla historiografie inspirována i politickými zápasy uvnitř států a zájmy absolutistických monarchií

• pol. 16. – pol. 17. stol. je paralelní a doplňuje se orientace historiografie k potřebám státním a konfesionálním