18. Světová historiografie raného novověku

BAROKNÍ DĚJEPISECTVÍ

• pol. 17. století – pol. 18. století

• toto označení nelze užívat pro oblast západní Evropy – dějepisectví zde nebylo spjato s propagací katolické myšlenky a jeho forma byla spíš klasicky uměřená než barokně rozvinutá

• v evropském měřítku se mluví o dějepisectví učeném, antikvářském, o věku erudice

• během 17. stol. se pod náb. a politickými polemikami dostává v dějepisectví znovu na povrch tendence projevující se od renesance a vracející historiografii jejímu původnímu poslání – tj. být objektivní + analyzovat rekonstrukci založenou na původních pramenech minulé skutečnosti

• do vývoje historiografie znovu výrazně zasahovali činitelé vnitřní, imanentní, odborné

• dějepisectví ztratilo zjevnou ideologickou vázanost

• důraz na průkaznost faktu a odvrat od jeho podřizování velkým spekulativním systémům → historikové se spokojovali v podstatě se shromažďováním a publikováním velkých kvant materiálu a zjemňováním techniky historikovy práce

• učené dějepisectví 17. a 18. stol. představuje výraznou variantu dějepisectví uzavírajícího se do problematiky výlučně odborné, což je důležité pro postupnou přeměnu historiografie v disciplínu, charakterizovanou nejen specifickým oborem studia, ale soustavou pevných metod a pracovních postupů -> základním krokem bylo vytvoření pomocných věd historických jako východiska systematické a metodické kritiky pramenů

• speciální formou dějepisectví byly monumentální ediční řady, shrnující rozptýlenou látku, měly původně dokazovat legitimitu soupeřících stran, států a věr, nejvýraznějšími výkony barokního dějepisectví byly dvě edice:

• Jean Bolland - Acta Sanctorum (sbírka biografického materiálu k životům svatých, v níž se úsilí o úplnost heuristickou spojovalo se snahou posuzovat nejen pravost pramenů, ale také už jejich věcnou věrohodnost, založený francouzskými Mauriny)

• Jean Mabillon – De re diplomatica libri tres (1681), zakladatel paleografie a diplomatiky jako odborné disciplíny; činnost francouzských benediktinů od sv. Maura, životopisy vycházející svým kriticismem daleko překračovaly meze hagiografického spisování (českou obdobou byl velký soubor Akt Jednoty bratrské od Jana Blahoslava

• ediční a kritická činnost v Německu G. W. Leibnitz († 1716) a v Itálii A. Muratori († 1750)

• dějepisectví od 15. do 18. stol. tvoří celek, který je jen sekundárně diferencován v několika fázích, charakterizovaných ideologickým, filosofickým, světonázorovým zaměřením historiografie renesanční, konfesionální a státní, antikvářské

FILOZOFIE NOVOVĚKU

• Francis Bacon – v díle O důstojnosti a pokroku věd podal kritiku tehdejšího stavu vědy, nově formuloval její úlohu a vyhlídky; dílo Nové organon (= nový nástroj pro vědeckou práci), nazvané úmyslně v opozici k Aristotelovu Organon, podává rozbor chyb lidského myšlení (klamných obrazů – idolů – idol rodu, divadla, jeskyně, tržiště) a metodu, jak jim zamezit (indukci); spis Nová Atlantida je vizí ideální společnosti budoucnosti (stát neřízen politiky, ale vědci, kteří každých 12 let vyjedou do světa získávat nové poznatky, ostrov je soběstačný a předmětem zahraničního obchodu není zlato, ale „světlo pokroku“)

• racionalismus: RENÉ DESCARTES (lat. Renatus Cartesius, 1596 – 1650): fr. filosof („Cogito, ergo sum“. – Myslím, tedy jsem., navazuje na Augustina) a matematik („karteziánský systém souřadnic“), BARUCH SPINOZA (Benedikt S., 1639 – 1677): niz. filosof, který zdůrazňuje jako jediné správné způsoby poznání rozumové (vyvozování pomocí obecných pojmů) a intuitivní (vztahuje se přímo k absolutnu). Smyslové může být zdrojem omylu, GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ (1646 – 1716): něm. filosof (snaží se překlenout rozdíl mezi racionalismem a empirismem: vrozená schopnost tvořit pojmy se musí opírat o zkušenost; teorie „monád“) a matematik (rozpracoval kombinatoriku)