14. Vrcholné období římské republiky. Vznik provincií (teze)

senátoři a jezdci: dobytí nových území považovali za svůj úspěch především římští senátoři, příslušníci senátorského stavu (ordo senatorius), narůstal ale také vliv jezdeckého stavu (ordo equestris), protože z jeho řad pocházeli publikáni, jezdci se snažili získat v římské společnosti větší politický vliv, to se jim ale podařilo až po přijetí některých zákonů Gaia Sempronia Graccha,

drobní a střední zemědělci, lumpenproletariát: jádro římských občanů tvořili drobní a střední zemědělci, kteří často své pozemky nemohli obhospodařovat a půdu ztráceli, vlastnictví půdy však bylo právem římského občana a bezzemci nemohli bojovat v římské armádě, mnozí chudí římští občané se začali stahovat do města Říma, kde vytvářeli vrstvu tzv. lumpenproletariátu a nechávali se vydržovat od římského státu a bohatých římských občanů usilujících o politickou kariéru,

vojáci: viz níže – římská armáda,

rodina: proměnila se i římská rodina (familia Romana), základní buňka společnosti, byla společenstvím osob, které žili pod společnou střechou a pod mocí otce rodiny (pater familiae, pater familias, pater-otec, familia-rodina), do římské rodiny nepatřili pouze otec a matka rodiny, jejich děti, manželky synů, zeťové, případně vnuci, ale i služebnictvo (otroci, ženy i muži, a propuštění otroci) a klienti,

otec rodiny: byl samostatný a všichni v domě mu byli povinní úctou a poslušností, nad všemi členy rodiny měl neomezenou moc, tj. právo nad životem a smrtí (ius vitae necisque, ius-právo, vita-život, nex-smrt,-que-příklonka znamenající a),

členy rodiny spojovalo vzájemné dědické právo, společné náboženské slavnosti a společné pohřebiště,

proměny rodiny: sociální a ekonomické podmínky a vliv řecké kultury rodinu rozleptávaly, běžnými se stávaly rozvody a nechuť žen mít děti, ženy se stále více začaly emancipovat, tj. vymaňovat z moci otce nebo manžela (e-z, manus-ruka), nabývaly větší samostatnost v rodinném životě a kromě své základní úlohy, tj. vychovávat děti a starat se o domácnost, se věnovaly i politickým a ekonomickým aktivitám, tento proces byl však více typický pro období císařství,

cizinci: velmi početnou vrstvu obyvatelstva římské říše tvořili cizinci (latinsky peregrini), slovo je odvozeno z latinské předložky per (pro, skrze) a římského substantiva ager (půda, pozemek), jejich postavení bylo velmi různorodé a bylo odstupňováno,

spojenci: na vytvoření impéria se podílely také vojenské kontingenty spojenců, kteří však nebyli římskými občany a z dobytí nových území jim neplynul příliš velký zisk, privilegované postavení mezi spojenci náleželo příslušníkům kmene Latinů, kteří měli nižší stupeň římského občanského práva, právo latinské, jež neobsahovalo právo hlasovat a volit na sněmech,

otroci: nově vzniklé provincie se staly zdrojem otrocké pracovní síly, latinsky se otrok řekne servus, původní podoba otroctví v Římě dostala pojmenování patriarchální otroctví, s mocenským rozmachem římského státu se postavení otroků zhoršovalo, od 2. století př. n. l. do 2. století n. l. se rozvíjela klasická podoba římského otroctví,

definice otroka: otrok byl člověk zbavený svobody, byl objektem práv osob svobodných, tj. bez právní subjektivity, pán měl moc nad jeho životem a smrtí, k hlavním zdrojům otroctví náleželo válečné zajetí, narození z matky otrokyně, mezinárodní obchod (nejvýznamnější trh byl na ostrově Délos, na Sicílii), v době rané republiky existovalo také otroctví dlužní,

zaměstnání otroků: v Římě pracovali jednak otroci soukromí, jednak státní, soukromí otroci byli zaměstnáváni v řemeslech, na větších zemědělských statcích, jako služebnictvo v domácnostech, u bohatých Římanů působili jako vychovatelé (zejména otroci řeckého původu), zvláštní kategorii otroků tvořili gladiátoři, státní otroci byli zaměstnáváni v dolech a lomech, což byla velmi fyzicky namáhavá činnost,

propuštěnci: otroci mohli být propuštěni na svobodu a stávali se z nich propuštěnci (nom. sg. libertinus - obecné označení pro propuštěnce, libertus - označení ve vztahu k bývalému pánovi), propustit otroka bylo možné několika formami, propuštění pomocí hůlky (forma procesu před soudním římským úředníkem, v jehož průběhu se svobodný člověk, který měl ohlásit otrokovu svobodu, dotkl otroka hůlkou, tj. symbolem moci), propuštění při censu, kdy byl zapsán do stavu svobodných občanů, nejvíce se ale praktikovalo propuštění závětí, důvody propouštění byly různorodé, např. velká obliba pánem,

po propuštění se mezi pánem a jeho bývalým otrokem vytvářel vztah patrona a klienta, propuštěnci nabývali omezené římské občanské právo, nenáleželo jim právo zastávat úřady, to získávali až jejich mužští osobně svobodní potomci,