21. Vrcholné období a krize římského císařství - základní teze

Řím

21. Vrcholné období a krize římského císařství

Základní teze:

datace obou období, významné dynastie:

datace: vrcholné období římského císařství: od císaře Nervy po Commoda (98-192 n. l.), krize římského císařství: od nástupu Septimia Severa po Diokletiana (192-284 n. l.), někteří badatelé však považují za dobu vrcholného rozkvětu římské říše pouze období první poloviny 2. století n. l.,

významné dynastie: dynastie adoptivních císařů (vládnoucí císaři adoptovali ještě za svého života nástupce, kterými nemuseli být pokrevní příbuzní), do této dynastie náleželi císaři (všechna data jsou n. l. ) Nerva (96-98 ), Traianus (98-117), Hadrianus (117-138), Antoninus Pius (138-161), Marcus Aurelius (161-180), Commodus (180-192), severovská dynastie (všechna data jsou n. l.): Septimius Severus (193-211), Caracalla (198-217), Geta (209-211), Macrinus (217-218), Heliogabalus (218-222), Alexander Severus (222-235),

celková charakteristika vrcholného období římského císařství:

období se vyznačovalo všeobecným rozkvětem římské říše, jehož charakteristickým znakem byl především rozvoj měst, která se stala centry romanizace provinciálních území,

romanizace: pod pojmem romanizace se nerozumí jenom jednostranné šíření římské kultury a římského způsobu života do jiných zemí, ale i obohacování římské kultury o nové kulturní prvky z vyspělých oblastí impéria, romanizace velmi rychle proběhla zejména v západních částech římské říše, v Galii a v Hispánii, zatímco na východě římské říše měla dominantní postavení řecká složka antické civilizace,

nástrojem romanizace se staly především latinský jazyk, školství a vzdělání, římské právo (viz téma Kultura v době principátu), udělování římského občanského práva zejména špičce provinciálů, místní aristokracii, voleným členům městských rad (kuriálům, dekurionům),

to vše přispívalo k vyrovnávání rozdílů mezi Římem (Itálií) a provinciemi, což nakonec vedlo císaře Caracallu k udělení římského občanského práva téměř všem osobně svobodným obyvatelům římské říše,

nadále se zvyšovala hospodářská závislost Itálie na provinciích, Řím byl plně odkázán na dovoz z nich, což se týkalo především zásobování potravinami, důležitým námořním přístavem, do kterého proudilo zboží z provincií a jehož prostřednictvím byl Řím zásobován, se stala Ostie u ústí Tiberu,

v zemědělství se zhoršovalo postavení kolonů, neboť se museli častěji zadlužovat a nebyli schopni pronajaté pozemky obhospodařovat, část půdy tak zůstávala ležet ladem, největšími vlastníky pozemků byli císaři, vytvářely se obrovské císařské domény, které byly nezávislé na městské administrativě,

v tomto období dochází k značnému rozšíření křesťanství (detailněji viz téma Kultura v době principátu), jak dosvědčuje korespondence mezi Traianem a místodržitelem provincie Bithýnie Plinie Mladším (Plinius Minor),