21. Vrcholné období a krize římského císařství - základní teze

období po jeho smrti se někdy označuje jako doba vojenské anarchie, jako období vojenských císařů, v tomto období krize římské říše propukla naplno,

Gallienus (253-268): v některých oblastech římské říše proti císaři povstali uzurpátoři, nejzávažněji se situace vyostřila v Galii, jež se osamostatnila pod mocí vojenského velitele Postuma (260-269), ten se prohlásil císařem a okupoval po určitou dobu i Británii a Hispánii (tzv. gallské císařství),

Palmýrské království, Zenobie: na východě římského impéria sílila moc novoperské říše, na tažení proti ní byl zajat a později v tomto zajetí zemřel syn a spoluvládce Galliena císař Valerianus, správou východních oblastí římské říše byl v té době pověřen palmyrský velmož Odoenathus (Odaenathus), po jehož zavraždění se moci ujala jeho manželka Zenobie, „královna pouště“, jádrem říše, kterou vytvořila, se stala Sýrie, na jejímž území se bohaté obchodní město Palmýra nachází, k Sýrii pak Zenobie připojila i Egypt a část Malé Asie,

Aurelianus (270-275): náležel k nejschopnější panovníkům doby krize římské říše, kterou se mu podařilo částečně překonat, uspěl také v boji proti Zenobii, která byla poražena a skončila v římském zajetí, podařilo se mu znovu obnovit územní celistvost říše, situaci v Galli vyřešil diplomatickou cestou, vojensky zlikvidoval průnik Alamanů do Itálie a Gótů do Pannonie, těžkosti na dunajské hranici se ale rozhodl řešit vzdáním se Dákie, která se stala první provincií vyklizenou Římany, pro obranu města Říma nechal vybudovat nové aureliánské hradby, dochované do dnešní doby,

- za Aurelianových nástupců se znovu projevila labilita císařské moci a další nápor vnějších nepřátel, stále více se ukazovalo, že bude nutné provést zásadní reformy, které by říši obrodily, tyto reformy uskutečnil císař Diocletianus (viz téma Pozdní období římského císařství – dominát. Období od Diocletiana po rozdělení římské říše).