65. Erb, právo držet erb, udělování a dědické právo k erbu

- zpočátku nebylo vůbec omezeno, teprve od pozdního středověku si jeho udělování vyhradil příslušný suverén

- omezovalo se na ty vrstvy obyvatelstva, kde mohl mít nějakou funkci: vojenskou, právní

Znakové právo

= právo nositele příslušného erbu na vlastní znak

- znak, který je jeho výlučným vlastnictvím, k němuž má dispoziční právo včetně možnosti jeho dědění, prodeje či propůjčení

Právo k určitému znaku

- dědičné pro členy rodiny

- ve starší době v jednoduché podobě

- v dobách mladších s individuálním rozšířením a úpravou dle bezprostředních příbuzenských vztahů

- u vdaných žen – kombinace znaku vlastní rodiny s manželovým či užívání tzv. aliančního znaku

= samostatný znak svůj a manželův, které byly ve vyobrazení k sobě orientovány

Schopnost vést erb

- nejvyšší představitelé světské i církevní feudality, ale i nejnižší šlechticové, erbovní měšťané (erbovníci), erbovní sedláci, dále osoby právnické (státní útvary, města a jejich složky, cechy, církevní instituce,…)

Udělování erbu

- po uzavření epochy spontánně přijímaných erbů → udělování vázáno na zásluhy (vojenské, hospodářské), platné i pro tzv. polepšování znaků/zhoršování – výměna barev za kovy/kovů za barvy, přijímání/ztráta atributu

- udělení erbu po povýšení do šlechtického stavu, šíření i ve vzdělaneckých kruzích- znaky občanské → znamení úpadku heraldiky (odpoutání od středověkých kořenů)

- udržení původní hodnoty u znaků státních a komunálních