Letecká archeologie

Vedle Crawforda se v meziválečné Anglii nejvíce o rozvoj letecké prospekce zasloužil G.W.G. Allen, pilot, inženýr a vynálezce. Na rozdíl od Crawforda, jehož zájmovou oblastí byla krajina křídových pahorků Wessexu, pracoval Allen na území šterkopískových teras Temže poblíž Oxfordu. Jeho zásluhou bylo prokázáno, že tento typ krajiny je pro leteckou prospekci přinejmenším stejně vhodný. S jeho jménem je spojen především rozvoj šikmého snímkování a průzkum pomocí porostových příznaků. Opomenout nelze ani G.S.M. Insalla, objevitele proslulé svatyně Woodhenge.

Zatímco Britové rozvíjeli metody letecké archeologie doma, Francouzi se zaměřili na průzkumy v daleké cizině. Zájem dvou dominantních postav francouzské letecké fotografie 20.–40. let P. A. Poidebarda a J. Baradeze byl orientován na průzkum podoby pozemkové držby (tzv. centuriace) a hranic (tzv. limes a fossatum) na území římské říše v Sýrii, Mezopotámii, Íránu a v severní Africe (Maroko, Alžírsko, Tunisko, obr. 3.5.). Poidebard vynikl zejména na poli techniky snímkování. V oblasti mimořádných světelných podmínek v pouštních oblastech (velká intenzita slunečního záření umocněná odrazem paprsků od nezakrytého povrchu) vyvinul techniku protisvětla, díky níž lze získat fotografie špičkové kvality. Stal se také průkopníkem letecké prospekce památek pohřbených pod hladinou moře.

S rozvojem letectví v období mezi dvěma světovými válkami je podobně jako jinde i v Čechách iniciován zájem o využívání letadel ke snímkování krajiny za účelem mapování a s ohledem na vojenské potřeby (fotogrammetrické snímkování). Zároveň s tím sílí i snaha dokumentovat zajímavé stavebně historické památky naší země (šikmé snímky z malých výšek). Tyto dnes již historické fotografie mají trvalý význam pro studium podoby české historické krajiny před její rozsáhlou poválečnou restrukturalizací (tzv. kolektivizací). Kromě architektonických památek a urbanistických celků byly v meziválečném období poprvé pořizovány letecké fotografie archeologických nemovitých památek. Iniciátory byli v tomto ohledu A. Stocký a J. Bőhm (např. 1939), kteří nechali pořídit (poprvé roku 1929) dokumentační snímky několika významných (v té době zkoumaných) lokalit (Stehelčeves-Homolka, Stradonice, Libušín, Davle-Ostrov, obr. 3.7., 3.8.). Možnosti letecké archeologie však začaly být oceňovány teprve ke konci třicátých let, kdy se naší odborné veřejnosti, jazykově zaměřené na německou oblast, dostalo významného poučení v již citované práci „Luftbild und Vorgeschichte“. Vlivem válečných událostí nemohly však být metody letecké archeologie uvedeny do praxe a tento stav bohužel pokračoval i v poválečném období, kdy se k moci dostal komunistický režim.

Pouze okrajově se ještě dotkněme počátků letecké archeologie na americkém kontinentě, který spadá do této doby. Průkopníkem byl v tomto směru slavný pilot C. Lindbergh, který při svých letech objevil na poloostrově Yucatan dosud neznámá města starých Mayů. Jeho snímky těchto a dalších památek (např. proslulá indiánská puebla v jihozápadní části USA) probudily tehdy v Americe velký zájem o možnosti, které archeologii nabízí letadlo. Letecký průzkum nad jihoamerickým kontinentem vedl v roce 1941 k odhalení jedné z nejproslulejších archeologických památek světa - obrovských rytin na náhorní plošině Nazca.