Zúčastněné pozorování (participant observation)

Zúčastněné pozorování (participant observation)

Pro sociální antropologii charakteristickou metodou sběru dat uplatňovanou v rámci terénního výzkumu. Tento termín v podstatě může v širším smyslu zahrnovat celý soubor metod včetně neformálních rozhovorů, přímého pozorování, účasti na životě ve zkoumané skupině a jejích aktivitách, společných diskuzí, analýz osobních dokumentů souvisejících se životem skupiny, osobních analýz i životních příběhů.

Terénní výzkum, během nějž je uplatňována metoda zúčastněného pozorování, tzn. pobyt etnografa uvnitř skupiny, obvykle trvá určitou delší dobu, řádově od několika měsíců až po ideálně několik let. Očekává se, že čím déle etnograf ve skupině pobývá, tím blíže a detailněji bude schopen nahlédnout do života uvnitř.

Cílem etnografie a tedy i zúčastněného pozorování je snaha zachytit pohled na zkoumanou realitu očima vlastních aktérů, tzv. native’s point of view. V této snaze musí být etnograf přesvědčivý, neboť jeho zprostředkovaná data nelze nijak ověřit. Měl by se proto snažit zachytit i proces objektivizace získávání svých dat.

Paradox pozorování =

= paradox pozorování spočívá v tom, že čím více se uplatňuje zúčastněné pozorování, tím méně můžeme hovořit o přirozeném prostředí.

Etnograf pobývající ve skupině mění zkoumanou realitu už jen tím, že v ní pobývá. Jeho chování a účast na životě uvnitř skupiny či komunity má pak dopad i na chování či celkové dění v pozorované skupině. Tato výše popsaná situace, která plyne z protichůdného vztahu definice obou termínů určujících povahu metody, je v antropologii označována za tzv. paradox pozorování. Čím více je pozorování zúčastněné, tím méně jde o pozorování a naopak, čím více se etnograf snaží pozorovat situaci s odstupem, tím míň je schopen plné účasti.

Ze samotné definice zúčastněného pozorování vyplývá, že mezi oběma činnostmi (zúčastňováním a pozorováním) existuje neustálé napětí. Sama definice je totiž do jisté míry určitým oxymóronem. Je vůbec možné pozorovat, je-li člověk plně zúčastněn, tedy bez odstupu? A je možné se dění účastnit, soustředíme-li se stále plně na pozorování? Podle Rabinowa právě toto neustálé napětí definuje prostor antropologie1. (Rabinow 1977:78) Pozorování má však vždy jakýmsi způsobem navrch, neboť situuje veškeré antropologovy aktivity. Jakkoliv se pak snaží posunout či přiblížit k účasti, vždy jde o situaci, v níž nadále zůstává jak pozorovatelem, tak outsiderem.

Co umožňuje P.O.

Výhody P.O.: umožňuje výzkumníkovi vidět, slyšet, tj. zaznamenávat chování tak (a hned) jak se objevuje, pozorované nezaujatým pozorovatelem (outsiderem) v rámci nějakého kontextu, tj. porozumět. Narozdíl od subjektivních výpovědí o osobním chování informantů, které jsou většinou zkreslené, umožňuje P.O: získat informace přímo a s jitou „objektivitou“ vyplývající z pozice pozorovatele ve skupině, který není typickým členem a tak nebere věci jako samozřejmost. Navíc někdy je P.O. jedinou možnou cestou, jak takové informace získat, nechtějí-li subjekty vypovídat a jinak spolupracovat - v tom případě se upřednostňuje skrytý typ P.O. (covert). [Chadwick, Bahr].