A10......................................................................................zrevidováno

1. venditionis causa

• ocenění věna v penězích

• na věno nahlíženo jakoby to nebyly dávané věci ale peněžitá částka

• jakoby manžel majetek ve věnu koupil a zaplacenou castku obdrzel jako věno

• manžel po skončení manželství musel ženě tuto částku vrátit (i když dotální věci zanikly náhodou bez manželovy viny)

• původně se věno stávalo vlastnictvím manžela (nebo patera familias) a mohl s ním volně nakládat

• omezení za Oktaviána Augusta – zakázal zcizování dotálních nemovitostí bez souhlasu manželky

• žena za trvaní manželství neměla k věnu žádná práva – podle pozdějšího práva měla jen obligační nároky na vrácení věna, když bylo manželství rozvedeno

• rozšířením volných manželství 

• žena se majetkově pojišťovala proti rozvodům = vymiňovala si vrácení věna zvláštním slib

• cautio rei uxoriae - stipulace

• vyvinulo se v obyčejové pravidlo, že se ženě vrací věno za všech okolností, i když nebylo vymíněno

• actio rei uxoriae

• žaloba podle civilního práva

• mohla použít pouze manželka – její ryze osobní právo

• zemřela-li žena, věno zůstávalo manželovi (jako výjimka platilo, že vdovec musel vrátit dos profecticiamanželčinu otci)

• při vrácení věna – manžel měl právo na srážky - retentiones ex dote:

• odečtení sumy vyložené na užitečné náklady z celkového objemu věna:

• 1/6 za každé dítě (maximálně ale 1/2  za čtvrté dítě už nic)

• 1/8 za lehčí nebo 1/6 za těžší poklesky – špatné mravy manželky

• odečtení ceny věcí, které mu manželka odcizila

• neplatilo pokud se muž zavázal prostou stipulací (cautio rei uxoriae)  actio ex stipulatu proti muži + tato žaloba za všech okolností přecházela na dědice manželky

• pokud rozvod zavinil manžel – musel vydat i část dotálního výnosu a zkracovaly se mu lhůty k vrácení věna

reforma císaře Justiniána:

• odstranil actio rei uxoriae  zavedl žalobu na navrácení věna - actio ex stipulatu:

• nárok vždy - i když slib na vydání věna nebyl složen

• ztratila ryze osobní povahu – věno se muselo vracet vždycky, i když manželství skončilo smrtí manželky  přecházelo:

  1. na dědice (když to bylo dos adventicia)

  2. na manželčina otce (když to bylo dos profecticia)

• právo na navrácení věna pojištěno generálním zástavním právem k majetku manžela

Pacta dotalia – dotální úmluvy

• strany mohly obecné předpisy o právu věna libovolně modifikovat

• původně pouze formálním kontraktem – stipulace

• podle Justiniána i neformální úmluvou – pactum dotale

• s ohledem na ženy ale smluvní volnost omezována Paulus: „Stát má zájem na tom, aby věna žen byla zabezpečena, protože jim umožňují sňatek.“

• žena nemohla zhoršit svoje postavení

• žena se nemohla vzdát práva na vrácení věna

• nebyly platné úmluvy, které by odporovaly podstatě věna

Donatio ante nuptias

• darování před manželstvím

• zvyk z východě říše, kdy muž ženě dával při sňatku určitý majetek, který měl ženu zajistit pro případ ovdovění n. rozvodu z viny manžela – proniklo i do Římského práva

• zpočátku – platily obecné předpisy o darování

• hl. muselo být realizováno před sňatkem, jinak bylo neplatné

• později výjimky – darování mohlo být rozmnoženo již za trvání manželství

• za Justiniána:

• možnost darování i po sňatku  donatio propter nuptias (darování vzhledem k uzavření manželství)

• odpadla omezení, platná pro obyčejné darování

• celá úprava přizpůsobena právnímu režimu věna

• darovaný majetek zůstával po dobu manželství ve vlastnictví manžela – ženě připadal až po manželově smrti nebo po rozvodu zaviněném manželem

• zajišťováno generálním zástavním právem (stejně jako navrácení věna)

• zemřela-li n. rozvod zavinila žena – majetek držel nadále muž a zanikalo i generální zástavní právo