B9......................................................................................zrevidováno

fiducia (věrná ruka)

• věřitelův nárok na vrácení půjčených peněz nezajišťoval nexus, ale nějaká dlužníkova věc

• dlužník ji převedl do vlastnictví věřitele – mancipací či injurecessí věřitel po splnění závazku měl povinnost věc převést zpět do vlastnictví dlužníka

• věřitelova povinnost – původně jen morální dlužník spoléhal na poctivost věřitele

sponsio, stipulatio (slavnostní formální slib)

• dlužník (sponsor) se jím zavázal věřiteli (osobní vázanost)

• původní účinky slibu sakrální (zavázaný porušením slibu propadal božstvům), jinak se proti němu postupovalo jako by byl nexus vedla se proti němu osobní exekuce

• ne bezprostředně – až po soudním zjištění nesplnění n. porušení slibu

• nastalá situace typická pro obligační poměry:

• dluh a ručení se spojovaly v osobě dlužníka

• těžiště v obligačním plnění – dluhu ručení se realizovalo až v druhé řadě = změna charakteru ručení – zajišťovalo především splnění dluhu (ne výkon msty)

• u obligací z deliktu se dlouho udržoval názor na obligaci jako prostředek k zadostiučinění a msty (× majetkový charakter obligace ze smlouvy)

• časem změna – fakultativní nabídka výkupného byla nahrazena povinností platit pokutu za způsobené bezpráví k vymáhání pokuty poskytnuta osobní žaloba – actio poenalis

Vznik obligace

Obligace civilní a obligace praetorské

• zásada, že obligace vznikají jen z určitých typických a typizovaných vztahů – dvě skupiny vztahů:

1. skupina kontraktů

2. skupina deliktů

• v době formulového procesu

• z každé obligace actio in personam, která se opírala o příslušnou normu civilního práva – stylizováno podle civilního práva („in ius concepta“)

• časem i praetorské žaloby – v praetorském ediktu:

1. actiones utiles

• žaloby, které chránily vztahy analogické vztahům, které uznávalo ius civile

1. actiones in factum

• žaloby s vylíčením skutkové podstaty - chránily vztahy nové, civilnímu právu neznámé

• pro vázanost dlužníka podle praetorského práva nepoužívali právníci výraz obligatio, ale actione teneri (=podléhat žalobě)

• pro smlouvy praetorského práva ne výraz contractus, ale pactum (pojem pro nežalovatelné úmluvy podle civilního práva)

• i praetor chrání jen vztahy typizované a určité, neposkytoval ochranu každé smlouvě a každému deliktu

• v době císařské:

• objevily se další, dříve nežalovatelné úmluvy – pacta legitima

• za závazné uznány úmluvy jakéhokoli obsahu (i s atypickým obsahem), které měly vést k vzájemném plnění a jedna ze stran druhé straně již plnění poskytla v justiniánském právu shrnuty do zvláštní kategorie reálných kontraktů nepojmenovaných (inominátních) oslaben princip typičnosti obsahu smluv (ale přesto stále uznáván)

• justiniánské právo stojí na prahu uznání obecné závaznosti smluv

• smluvní obligační volnost pacta sunt servanda (smlouvy je nutno dodržovat)