Kriminalistika - zkušební otázky

Systém kriminalistiky: existuje mnoho rozdílných systematizací(díky rozsáhlé a nehomogenní kriminalistické materii); především však tato: Kriminalistika→I.Úvod do kriminalistické vědy (řeší se zde otázky předmětu kriminalistiky a jejihé vztahu k jiným disciplínám, jejího systému, společenské funkce, metod kriminalistické vědy a historie kriminalistiky), II.Obecná část kriminalistiky: 1.Kriminalistické učení o trestném činu (pojednává o kriminalisticky relevantních znacích TČ), 2.Kriminalistické učení o stopách (obsahuje obecná tvrzení o stopě a výklad o třídění stop), 3.Kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a prevence trestných činů: a)obecná metodologie kriminalistické praxe (specifika poznání TČ, vyšetřovací situace, obecná charakteristika kriminalistických metod, kriminalistická identifikace), b)technické a přírodovědné kriminalistické metody, c)taktické kriminalistické metody, III.Zvláštní část kriminalistiky: Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů: a)Obecné otázky metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů (obecné otázky metodiky – vymezení pojmu, systému a zásad metodiky), b)jednotlivé metodiky (metodika vyšetřování krádetží, metodika vyšetřování vražd apod. – každá z nich obsahuje dvě skupiny poznatků: 1. popis kriminalistické charakteristiky daného druhu TČ, popis typických stop a popis typických vyšetřovacích situací, 2. popis metod, které by měl vyšetřovatel aplikovat při vyšetřování daného druhu TČ;

Místo kriminalistiky v systému věd: kriminalistika vznikala na konci 19. století; vycházela ze dvou zdrojů: 1.z empirických poznatků načerpaných v policejní a justiční praxi, 2.z dílčích poznatků převzatých z jiných, zejména přírodních a technických věd; postupně sílilo přesvědčení, že má vědeckou povahu, ale i nadále byla pokládána za součást jiných věd(byla např. označována za „pomocnou vědu trestního práva“); v posledních desetiletích se však vesměs prosadil názor, že kriminalistika je samostatnou vědní disciplínou; kriminalistika dnes disponuje rozsáhlou poznatkovou bází; má i vlastní metodologii (což je další podmínka pro samostatnou vědu); je vytvořena též institucionální základna pro pěstování kriminalistické teorie(výzkumné ústavy, laboratoře, publikační a dokumentační centra, odborné časopisy, mezinárodní vědecké aktivity...); výuka kriminalistiky je zajištěna v mnoha zemích na středních a vysokých školách; důležitá je interdisciplinární povaha kriminalistiky(jsou v ní zastoupeny prvky společenskovědní, přírodovědní i technické)→v ČR a střední Evropě převažuje stanovisko, že určující je její společenskovědní ráz(taktické metody, metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů), v některých zemích se spíše akcentují přírodovědné a technické aspekty kriminalistiky (USA, Francie, Švýcarsko, Británie…); Kriminalistika patří do širší skupiny tzv. kriminálních či penitenciárních věd, které se zabývají trestnou činností, eventuálně i dalšími společensky patologickými jevy; kriminalistika má velmi blízký vztah ke kriminologii(společně s ní se zajímá o osobnost pachatele, způsoby páchání trestné činnosti apod. – čili zájem o tzv. fenomenologii kriminality); kriminalistika má mnoho společného s viktimologií (nauka o oběti TČ); velmi těsný vztah má kriminalistika k právním vědám, nejblíže má k trestnímu právu procesnímu (zejména k důkaznímu právu), dále k trestnímu právu hmotnému (nalézá své uplatnění při objasňování a vyšetřování především těch společensky negativních jevů, které trestní zákon definuje jako trestné činy), dále také ke správnímu právu(zvláště policejnímu právu); mnoho společného má kriminalistika s přírodními a technickými vědami, v nichž nalézala a nalézá nejvíce podnětů pro svůj rozvoj; zvláštní zmínku zasluhují tzv. forenzní disciplíny(soudní lékařství, soudní psychiatrie, soudní psychologie, soudní sexuologie, soudní chemie, soudní inženýrství);