Úvod do kriminalistiky dílčí podpůrné texty

§ 2. Místo kriminalistiky v systému věd

Dnes všeobecně převládá mínění, že kriminalistika je samostatnou vědou – to je dáno především specifickým předmětem jejího zkoumání, jímž se nezabývá žádná jiná disciplína. Kriminalistika dnes disponuje rozsáhlou poznatkovou bází, která je vnitřně strukturovaná a uspořádaná do celistvého systému, má vlastní metodologii a je vytvořena i instituční základna pro pěstování kriminalistické teorie, jako jsou výzkumné ústavy, laboratoře, publikační centra atd.

Svou povahou je kriminalistika výrazně interdisciplinárním oborem, v němž jsou zastoupeny jak prvky společenskovědné, tak přírodovědné a technické. Určující je její společenskovědní charakter.

Z disciplín, které se zabývají trestnou činností a ostatními společensky nežádoucími jevy, má kriminalistika velmi blízko ke kriminologii – studuje kriminalitu jako sociální patologický jev, stav, dynamiku a příčiny kriminality, osobnost pachatele a prevenci zločinnosti. Některé objekty zkoumané kriminologií sleduje i kriminalistika, která se však o ně zajímá ze svého specifického hlediska – jak tyto objekty ovlivňují proces tvorby stop a jaký mají informační význam pro proces poznání trestného činu. Mnoho společných aspektů má kriminalistika s dílčím odvětvím kriminologie – s tzv. viktimologií.

Velmi těsný je vztah kriminalistiky k právním disciplínám. Je právními aspekty silně ovlivňována. Existence kriminalistiky je nemyslitelná bez práva; naopak realizace trestněprávních norem je dnes obtížně představitelná bez využití kriminalistických vědeckých poznatků.

Nejblíže má kriminalistika k trestnímu právu procesnímu.

Samotné striktní dodržování procesních norem, nezaručuje dosažení účelu trestního řízení – odhalit a vyšetřit trestný čin a potrestat jeho pachatele. Vyšetřovatel musí uskutečnit velké množství operací nejen právní, ale též organizační, taktické, metodické a technické povahy.

Vztah kriminalistiky k trestnímu právu procesnímu je natolik úzký, že některá původně kriminalistická doporučení, byla přejata do ustanovení trestního řádu. Tak např. § 93 odst.2 tr.ř. – Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

Pravidla, vypracovaná kriminalistikou, nemají právní závaznost; jde o doporučení. Je třeba vědět, že jejich porušení vede často k závažným právním důsledkům. Všechny orgány činné v trestním řízení mají povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) – nedodržení je často příčinou porušení práva. To se procesně projeví např. vrácením věci státním zástupcem vyšetřovateli k doplnění (§ 174 odst. 2 písm. d tr. ř.), vrácením věci státnímu zástupci soudem k došetření (§ 188 odst. 1 písm. e, 190 odst. 1, 221 tr. ř., 260), zastavením trestního stíhání (§ 172 odst. 1 písm. c tr. ř.), zproštěním obžalovaného obžaloby (§ 226 písm. a, c tr. ř.), zrušením rozsudku odvolacím soudem (§ 258 odst. 1 písm. a, b, c tr.ř.), zrušením rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona (§ 268 odst. 2 tr. ř.).