M01 - Základy petrografie

- 21 (63) - 

Geologie 

4.5.3  Vulkanické horniny 

Podle starší nomenklatury se vulkanické horniny rozdělují na paleovulkanity tj. 
horniny starší než třetihorní a neovulkanity terciérního a kvartérního stáří. 
Dvojí pojmenování vychází z případů, kdy je možné podle okolních sedimentů 
dané vulkanity stratigraficky určit, a i z často odlišného vzhledu paleovulkanitů 
od neovulkanitů, způsobeného druhotnými přeměnami. To však neplatí obecně 
a někdy i neovulkanit je postižen intenzívnější hydrotermální přeměnou než 
paleovulkanit. Současná klasifikace proto toto dělení nedoporučuje. Pro sta-
vební praxi to je však výhodné, neboť  většinu paleovulkanitů lze využít pro 
drcené kamenivo, zatím co neovulkanity jsou kvalitativně proměnlivé a často 
pro stavební účely nevhodné. Typickou strukturou většiny výlevných hornin je 
porfyrická struktura, kde lze rozlišit dvě generace krystalů. Větší, makrosko-
picky viditelné porfyrické vyrostlice vznikaly ještě v nitru zemské kůry (delší 
krystalizací). Okolní základní hmota, která je často až makroskopicky celist-
vá (mikrokrystalická), vznikala za rychlého ochlazování již na zemském po-
vrchu. Při velmi rychlém ochlazení v ní může vzniknout i sklo. Identifikátory 
vulkanických hornin jsou i struktury pórovitá nebo proudovitá. 

V případě, že většina hmoty velmi rychle utuhne ve formě skla, vznikají vulka-
nická skla, která nejčastěji odpovídají kyselým vulkanitům s křemenem. Vulka-
nity bývají často pórovité. Pórovitost a charakter pórů má značný vliv na fyzi-
kálně-mechanické vlastnosti horniny jako je pevnost v tlaku a mrazuvzdornost.  

4.5.3.1 

Vulkanické horniny s křemenem 

Ryolit  

Může mít rozmanité zbarvení. Často je šedobílý, narůžovělý až slabě fialový. 
Vyrostlice tvoří křemen, živce (zejména K-živec, méně kyselý plagioklas) a 
biotit. Běžnou strukturou ryolitu je fluidální (proudovitá), která bývá mnohdy 
patrná až na větších horninových celcích. Velmi často je ryolit pórovitý. Silně 
pórovitá odrůda se označuje podle typického výskytu na Liparských ostrovech 
jako liparit. Výskyt ryolitu je vázán prakticky na mladá pásemná pohoří. Nej-
bližší známý výskyt je na Slovensku v centru Západních Karpat (Štiavnické a 
Kremnické pohoří - lokalita Vyhne). Ryolity starších geologických období bý-
vají označovány jako paleoryolity (křemenné porfyry). Odlišují se od ryolitu 
často barvou, která souvisí s druhotnými přeměnami minerálů. Vlivem sekun-
dárního chloritu bývá paleoryolit tmavě zelený nebo vlivem hematitu červeno-
hnědý až temně hnědý. Na rozdíl od ryolitu je paleoryolit kompaktní. Typická 
je výrazná porfyrická struktura. V Českém masívu se nachází především v se-
verních Čechách (teplický porfyr), v Podkrkonoší, kambrické křemenné porfy-
ry se vyskytují v křivoklátsko-rokycanském pásmu ve středních Čechách.