AktPrvky_Koton_final

Zásadní nevýhodou směrovacího protokolu RIP je omezený počet přeskoků, kterými

je vyjadřována vzdálenost požadované sítě od daného směrovače. Počet přeskoků je velmi
často omezen na 15, resp. na 16, kdy síť vzdálená 16 přeskoků je považována za nedo-
stupnou. Protokol RIP je tak vhodný pro malé a střední sítě. Vhledem ke skutečnosti, že
používaná metrika je fixní a vyjadřuje jen počet přeskoků, nelze využít paralelních cest
pro rozkládání zátěže v sítí.

Dále změna v topologii sítě může způsobit záplavové šíření směrovacích informací.

Částečnou ochranu proti záplavovému šíření směrovacích informací může zajistit omezení
rozhraní, přes která směrovač může rozeslat směrovací informace či omezení, přes která
rozhraní mohou být jaké sítě avizovány. Tato pravidla však musí být nakonfigurována
ručně.

Činnost protokolu RIP

Ačkoliv směrovací protokol RIP patří mezi nejstarší doposud používané směrovací

protokoly v sítích IP, má stále své uplatnění v menších sítích a to především pro svoji
nenáročnou konfiguraci a jednoduchost. Iterační proces protokolu vyhledávání nejkratší
cesty pro směrování dat je založen na algoritmu označeném jako Ford - Fulkerson či
Bellman - Ford. Tento algoritmus počítá nejkratší cestu v ohodnoceném grafu z jednoho
uzlu do uzlu jiného. Přestože tento algoritmus obecně počítá i se záporně ohodnocenými
hranami grafu, metrikou směrování je počet skoků k cílové síti, tzv. hop count.

Protokol RIP šíří informace o sítích, které zná a dále tyto informace doplňuje o svoji

vzdálenost od těchto sítí. Vzdálenost přímo připojené sítě je 1 přeskok. Jak již bylo uve-
deno, maximální vzdálenost resp. počet možných přeskoků je 15. Občas se za maximální
počet přeskoků považuje 16, kdy ovšem síť vzdálená 16 přeskoků je označena jako nedo-
stupná. Znamená to tedy, že maximální počet směrovačů v jednom autonomním systému