TTMV 2

- z liberálních pozic je kritizován kvůli nezohledňování narůstající ekonomické vzájemné závislosti států, která ohrožuje anarchickou povahu mezinárodního systému (užití síly se po roce 1945 stává kontraproduktivním, ohrožuje to stabilitu světového obchodu a finančního systému)

• ani realismus, ani neorealismus nezohledňují normativnost v jednání aktérů

• za důkaz selhání neorealistické tradice je pokládán zánik bipolarity - > ukázala se neschopnost neorealismu predikovat tuto skutečnost a včas zachytit změny, které této zásadní proměně mezinárodního systému předcházely

- Richarda Ashleyho kritika neorealismu: 4 P neorealismu: power, proces, practise, politics -> neorealisté redukují moc na schopnost státu (aktéra), aby donutil ostatní aktéry činit to, co chce on

• Neorealismus není ovlivněn procesem (historií jako procesem) – je fixovaný v teoretickém rámci

• Neorealismus popírá historický význam praxe (mění se dění, ale mění se zároveň i aktéři)

• Neorealismus redukuje význam politiky na čistě ekonomická rozhodnutí (chybí náboženská, vojenská, kulturní, společenská stránka = zkresluje) – státu chybí morálka, bude slepě konat na základě toho, co zrovna bude považovat za ekonomicky výhodné

- neorealismus implicitně postuluje, že tyto jeho základy jsou univerzálně platné, ale byl ovlivněn dobou, v níž byl vyprodukován - > má nízkou explanatorní schopnost, je příliš redukcionistický

- mezinárodní vztahy jsou systém, ale systém se musí řídit pravidly, což (podle neorealistů) mezinárodní „systém“ nedělá -> hovoříme spíše o uspořádání

Mearsheimerův pohled na fungování mezinárodních vztahů

- John Mearsheimer – vedle Waltze další přední představitel strukturálního neorealismu

- počátek 90. Let – koncept návratu do budoucnosti -> Back to the Future: Instability in Europe (1990, časopis International Security)

- i Mearsheimer je zastáncem logiky vyvažování moci -> bipolarita vytvářela stabilitu a řád v poválečné éře po roce 1945, naopak rozpad bipolarity vytváří nové problémy, jako je např. nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní či obtížná předvídatelnost vývoje mezinárodního systému

- dlouhodobý mír v době studené války způsoben třemi faktory:

• existencí bipolární distribuce vojenské moci v Evropě

• víceméně stejně velkou vojenskou mocí USA a SSSR

• stabilizujícím účinkem existence jaderných zbraní

- multipolarita vzniknuvší po roce 1989 a s ní související konflikty (Balkán, postsovětský prostor, Perský záliv) ukazují, že válka zůstala používaným prostředkem zahraniční politiky

- neodpovědné chování států v bezpečnostních aliancích = každý členský stát se snaží nést co nejmenší náklady na operaci a přenést co nejvíce odpovědnosti na ostatní členy

Jak udržet bezpečnostní stabilitu v novém multipolárním světě? -> opatrně řízené šíření (carefully managed proliferation) jaderných zbraní v Evropě – povede k posílení evropských mocností a k mocenskému vyvažování