Souhr-na-6-stranek-staci-ke-zk-kopriva-a-spol-za-2

Dělba moci základní modely (prezidentský, parlamentní, poloprezidentský, kancléřský) – principy a příklady, dělba moci v ČR, pravomoci prezidenta ČR, rozpouštění poslanecké sněmovny, legislativní proces, organizační podoba Parlamentu ČR, právo legislativní iniciativy, čtení, zákony, ústavní zákony, zákonná opatření, ratifikace mezinárodních smluv, hlasovací většiny
Prezidentský model dělby moci – prezident je hlavou výkonné moci, je volen v oddělených volbách, neslučitelnost funkcí ve vládě s křeslem v parlamentu, prezident jmenuje a odvolává členy vlády, prezident stojí v čele vlády, nelze rozpouštět předčasně parlament, odvolat prezidenta je možno jen na základě určitého soudního jednání
Parlamentní model – občany je volen pouze parlament, parlament kontroluje vládu, důsledné oddělení soudní moci, slučitelnost funkcí ve vládě a parlamentu, rozpustitelnost parlamentu; vláda je jmenována, má podporu a je rozpouštěna na základě hlasování v parlamentu
Poloprezidentský model – prezident je nezávislý na parlamentu, není ovšem oprávněn vládnout sám; odpovědnost vlády a premiéra parlamentu, premiér a vláda nejsou závislí na prezidentovi; sdílená pravomoc premiéra a prezidenta
Dělba moci v ČR – Zákonodárná moc (Parlament), výkonná moc (vláda, prezident), soudní moc (soustava soudů), II – IV hlavy Ústavy ČR
Pravomoci prezidenta
Legislativní proces: I. Návrh zákona; II. Poslanecká sněmovna: 1. představení zákona - obecné principy představuje navrhovatel (ministr), předpokládané příjmy, výdaje; - zákon jde rovnou odmítnout nebo schválit(hlasovací většina – musí být přítomna 1/3); - zákon jde dát k přepracování (doplnění); - zákon postupuje do 2. čtení; 2. práce na zákoně - většina čtení probíhá ve výborech – na závěr zformulovat stanovisko, které se musí schválit; - návrh zákona se může ještě zamítnout, ale jakmile se schválí už ho nelze zamítnout; - na závěru čtení se hlasuje; 3. žádné změny – jen co se týká gramatiky; III. Senát – dostane zákon a má určitou lhůtu na schválení; - má právo „suspenzivní veto“ (zamítnutí) ale může být přehlasováno (101 hlasů); - může zpět poslat do sněmovny, aby se provedly určité úpravy; IV. Prezident – může vrátit zpět parlamentu; V. sbírka zákonů
Zákonná opatření – legislativní akty, které schvaluje senát sám, navrhuje jej vláda, nemůžou měnit volební zákony, nemůže schválit státní rozpočet, omezení ústavy, platí do okamžiku nově zvolené sněmovny

Politické strany a stranické systémy funkce politických stran, vznik moderních politických stran, sociálně demokratické strany, znaky moderní evropské strany, americké politické strany, typologie politických stran, systémy politických stran
Politické strany – snaží se hájit zájmy svých stoupenců a uskutečňovat jejich cíle; jsou zprostředkujícím článkem mezi společností a státem; ve stranách se sdružují politicky aktivní občané na základě společných zájmů, cílů a názorů; prostřednictvím voleb usilují o získání co největšího podílu na státní moci
Vznik moderních politických stran – začaly se formovat koncem 19. a začátkem 20. století v Evropě; vstup dělnictva na politickou scénu; všeobecné volební právo změnilo podmínky politického zápasu
Sociálně demokratické strany - staly se příkladem pro strany, které dříve dominovaly na základě nerovného volebního práva
Americké politické strany – soustřeďují se především na podporu kandidátů ve volebním boji, vznikaly v odlišných podmínkách (nebyly ovlivněny revolucemi)
Znaky moderní evropské strany – účast ve volbách, působení na veřejnost, získávání členů a voličů, nezávislost na státu, vlastní politický program – vysvětluje základní hodnoty, cíle, zájmy
Typologie politických stran: Liberální strany – pokrokovost, kritické hodnocení minulosti a přítomnosti, budoucnost spatřována v možnosti spravedlivějšího uspořádání společnosti, snaha omezit zasahování státu do práv a svobod jednotlivce, rovnostářství; Konzervativní strany – ideální společenské poměry spatřovány v minulosti, případně přítomnosti, nevíra v možnost lepšího uspořádání společnosti v budoucnu
Typologie podle: Siegfrieda – dělení na levici a pravici; Friedricha – programy stran odrážejí spokojenost či nespokojenost s existujícím pořádkem a zda vyjadřují víru v lepší budoucnost; Webera – strany zájmové, umožňující svým členům získat úřady; Duvergera – rozdělil strany podle zapojení členů do stranické práce, masové a elitní
Systémy politických stran – jednotlivé strany nepůsobí izolovaně, ale jsou v rámci státu zapojeny do systému politických stran, je dán vztahy mezi politickými stranami,
Monopartismus je systém, ve kterém má trvale moc jedna strana, aniž by bylo možno dosáhnout běžnou politickou soutěží změny, vládnoucí strana existuje v systému jako jediná nebo jsou ostatní politické strany znevýhodněny
Bipartismus je soutěživý stranický systém, dvě politické strany se pravidelně střídají u moci, přičemž jedna sama vytváří vládu a druhá představuje opozici, jež je připravena vládní stranu vystřídat
Multipartismus je nejčastější systém v politické praxi soutěž více než dvou politických stran