1_Úvod do předmětu Základy právních nauk

Derogaci se rozumí zrušení zákona nebo jiného právního předpisu.

Právní předpisy lze zrušit pouze právními předpisy stejné nebo

vyšší právní síly. Důsledkem derogace je zánik platnosti právního předpisu. Derogaci provádějí orgány veřejné moci s legislativní pravomocí, tato pravomoc může být rovněž součástí výkonu soudní kontroly ústavnosti a legality.

K vnějším důvodům patří:

a) zrušení právního předpisu orgánem, která jej vydal.

b) zrušení právního předpisu jiným orgánem, způsobilým vydat

právní předpis stejné či vyšší právní síly k stejnému předmětu

právní regulace.

c) rozhodnutí o tom, že právní předpis odporuje ústavě, ústavním zákonům, zákonům a mezinárodním smlouvám, popř. i jiným právním předpisům, což patří do pravomoci ústavního, resp. Správního soudnictví.

K vnitřním důvodům řadíme zejména použití časově omezených právních norem.

Vlastním konkrétním důvodem zde je uplynutí předem stanovené doby platnosti a účinnosti právní normy či dosažení předpokládaného stavu.

Obecně se dá říci, že derogační právní normy mění či ruší jiné právní předpisy buď:

a) částečně - tedy cestou novelizace (změnami a doplněním),

b) v plném rozsahu - tedy cestou derogační klauzule, která bývá v závěrečných ustanoveních právního předpisu. Sama norma může provést svoji vlastní derogaci již předem (pak jde o dočasnou platnost).

Derogační klauzule stanoví, které právní předpisy nebo jejich

jednotlivá ustanovení se ruší.

Derogace zákona znamená zánik jeho platnosti, přestává být součástí právního řádu.

Aplikací právní normy rozumíme její použití státními orgány na straně jedné a na druhé straně chování fyzických a právnických osob podle práva.

Fáze aplikace práva:

• zjištění skutkového stavu (př. dokazováním)

• vymezení právních norem, které řeší daný případ – subsumpce skutkové podstaty pod právní normu použitím metod výkladu

• samotná aplikace právní normy tzn. rozhodnutí ve věci samé

Výklad neboli interpretace právních předpisů je mimořádně důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění textu právních předpisů nelze ve složitějších případech jednoznačně vyčíst, jaké právní normy na daný případ dopadají a pokud ano, tak jak přesně jim v daném kontextu porozumět.

Interpretace práva může mít několik funkcí, především je to funkce poznávací, neboť jen jejím prostřednictvím lze zjistit skutečný obsah právní normy. Další důležitou funkcí je funkce praktická, neboť právo je interpetováno především proto, aby bylo následně aplikováno. Nejdříve je tedy nutné zjistit obsah a význam právní normy a teprve poté lze právo aplikovat. Zde typicky soudce nejdříve zjistí, jaký právní předpis či jeho část na řešený případ dopadá, pak si ozřejmí jeho obsah a teprve poté rozhodne o tom, zda určité jednání nebo stav byl v souladu s právem, nebo ne a následně jaké jsou právní následky s takovým závěrem spojené. Nakonec je výklad práva možno použít v rámci funkce argumentační, kdy argumentující sám právo neaplikuje, ale kdy se naopak snaží aplikující orgán přesvědčit o určitém výkladu, zejména tedy ve svůj prospěch (např. advokát vůči soudci). Nelze však ani zanedbat argumentační výklad práva, který provádí učitel práva vůči svým žákům.