1_Úvod do předmětu Základy právních nauk

Dispozice

Dispozice je vyjádření příkazu, zákazu, dovolení nebo práva (nároku). Dispozice zakládá za podmínek určených hypotézou závazkový vztah mezi osobami (stranami), tedy komplementární (vzájemně se doplňující) práva a povinnosti. Není-li některá ze stran jmenována, zpravidla se jí rozumí stát, případně společnost.

Komplementárními dvojicemi práv a povinností jsou například:

• oprávnění něco vykonat – povinnost něco strpět

• povinnost něco vykonat – právo plnění přijmout

• povinnost něčeho se zdržet – právo takové jednání nestrpět

V ustanovení čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „Každý má právo na příznivé životní prostředí“ je základní dispozicí právo každého na příznivé životní prostředí, ovšem pouze v mezích, v jakých mu jej mohou zajistit nebo ochránit možné protistrany (stát, společnost, každý subjekt), jimž z této normy implicitně vyplývá povinnost nebo omezení.

Sankce

Sankce je vlastně další dispozicí, která se uplatní v případě, že osoba, jíž vyplývá závazek ze základní dispozice, jej nesplní. Sankcí může být například trest, výchovné nebo ochranné opatření, náhradní závazek anebo částečné nebo úplné přenesení původního závazku na jinou osobu.

Sankce může být uvedena uvedena přímo u textu dispozice, k níž se vztahuje, nebo v samostatné části právního předpisu nebo v samostatném právním předpisu. Právní normy, k nimž nelze žádnou (účinnou) sankci přiřadit, se někdy označují jako nedokonalé (lat. lex imperfecta). Sankce může být i nepřímá (porušení zákona například pouze poškodí pověst přestupce nebo ho zbaví možnosti uplatnit vlastní nárok).

Normy s klasickou trojčlennou strukturou mají podobu podmíněné normativní věty. Jedná se o normy kondicionální.

Druhy právních norem

Právní norem lze dělit podle různých kritérií:

• z hlediska významu jsou právní normy uspořádány v několika úrovních, přičemž platí, že normy vyšší úrovně mají vyšší právní sílu a důležitost než normy úrovně nižší. Znamená to, že pokud nastane nějaký rozpor, platí vždy ustanovení právní normy vyšší úrovně a normy na nižší úrovni musí vždy respektovat ustanovení silnějších právních norem. Důležitost právních norem vyplývá z toho, jaký orgán státní správy, z hlediska významnosti jeho postavení, ho vydal a význam právní normy poznáme z jejího názvu.

• dle prvků struktury právní normy

1. nepodmíněné perfektní – neobsahují hypotézu

2. nepodmíněné imperfektní – neobsahují hypotézu ani sankci

3. podmíněné perfektní – obsahují všechny tři části klasické struktury právní normy (tj. hypotézu, dispozici a sankci)

4. podmíněné imperfektní – neobsahují sankci

   • podle způsobu vymezení pravidla chování

1. přikazující – určují jak se chovat (§ 518 OZ – „Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší.“)

2. zakazující – zakazují určitý druh chování (§ 466 OZ – „K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.“)

3. opravňující – dovolují určitý druh chování (§ 29, § 436 OZ)

4. doporučující – stanovují doporučení, ale v právním řádu nejsou příliš časté

5. teleologické (finální) – vyjadřují účel nebo cíl, kterého má být dosaženo, ale nestanovuje, jak jej dosáhnout. Čili volba prostředků je zpravidla ponechaná adresátovi.

   • podle stupně závaznosti