1_Úvod do předmětu Základy právních nauk

Objektivní právo a právo subjektivní

Právo je v jeho klasickém objektivním významu jedna z normativních soustav. Tvoří ji soubor platných právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. V případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní normy tvoří právní řád daného státu.

Subjektivní právo označuje právo určitého subjektu na něco. Bývá také označováno jako oprávnění, možnost chovat se určitým způsobem. Subjektivní právo je jinak řečeno zákonem garantovaná míra možného chování. Objektivní právo pak subjektivní práva buď přímo umožňuje, subjektivní práva z něj vyplývají, anebo je alespoň nezakazuje. Objektivní právo také zakládá postupy, kterými se subjektivní právo vynucuje, pokud je porušeno, např. podáním žaloby k soudu.

Právo relativní a právo absolutní

Za absolutní se považují ta subjektivní práva, jimž odpovídá obecná povinnost všech ostatních subjektů nerušit oprávněného v jeho oprávnění. Jde o povinnosti negativní povahy, tedy o povinnosti zdržet se určitého jednání. Takovým právem je např. právo vlastnické, jemuž odpovídá povinnost ostatních nerušit vlastníka v nakládání s věcí, kterou vlastní. Za relativní se pak považují ta subjektivní práva, jimž odpovídají speciální závazky jen určitých osob. Jde zpravidla o závazky něco učinit, tedy o závazky pozitivní povahy. Relativním subjektivním právem je např. právo věřitele požadovat na dlužníku řádné a včasné splnění dluhu. Tomuto oprávnění odpovídá dlužníkova povinnost téhož obsahu. Vedle speciálních závazků určité osoby k nějakému jednání svědčí všem ostatním obecná povinnost zdržet se všeho, co by výkon relativního práva ohrožovalo. Hovoří se o tzv. absolutní složce relativního práva.

Podle toho, čí subjektivní povinnosti takovému právu odpovídají, se subjektivní práva dělí na:

• absolutní, která působí vůči všem (erga omnes), např. vlastnické právo či právo na ochranu osobnosti,

• relativní, která působí jen v rámci nějakého právního vztahu (inter partes), např. právo na splnění závazku.

Hmotné právo a právo procesní

Hmotné právo je souhrn právních norem, které stanoví svým adresátům subjektivní práva a povinnosti. Postup, jak se těchto práv domoci, nebo jak vymoci tyto povinnosti reguluje procesní právo.

Hmotným právem se myslí soubor právních norem (obsažených např. v zákoně nebo vyhlášce), které ve spojení s právní skutečností (např. smlouvou) zakládají subjektu subjektivní právo (např. právo na minimální mzdu, právo pronajímatele na nájemné v určité výši). Pokud je dané subjektivní právo založené hmotným právem porušeno, slouží oprávněnému subjektu právo procesní, aby své subjektivní právo cestou práva (tzn. u soudu, později ve formě exekuce) vynutil, tedy zajistil jeho procesní ochranu.