1_Úvod do předmětu Základy právních nauk
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Mezi originární akty se řadí obecně závazné vyhlášky krajů, obcí a městských obvodů a městských částí vydávané v rámci jejich samostatné působnosti, třebaže tyto samosprávné celky nejsou na svém území svrchované a práva a povinnosti mohou stanovovat pouze v mezích stanovených (státním) zákonem a na základě zákona.
Původnost těchto aktů spočívá v tom, že je vydává orgán veřejné moci volený přímo lidem – zastupitelský sbor (v České republice je to Parlament České republiky), popřípadě může být tato pravomoc svěřena přímo lidu (v případě referenda). V demokratických státech je to tak pouze orgán veřejné moci volený přímo lidem, který má pravomoc vydávat normativní akty nejvyšší právní síly – zákony, případně ústavní zákony.
Odvozené (derivativní) normativní akty
Odvozené (derivativní) normativní akty (také prováděcí předpisy, podzákonné předpisy) jsou právní předpisy odvozené od zákonů. Slouží k provedení zákona (nemohou obsahovat novou právní úpravu) a musí být vydávány na základě zákona a v jeho mezích, tj. secundum et intra legem.
Jde o přenesení zákonodárné pravomoci z moci zákonodárné na moc výkonnou (extenze exekutivy), které bývá označováno pojmem delegované zákonodárství. Tyto normativní akty mají nižší právní sílu než původní normativní akty.
K podzákonným předpisům se řadí nařízení vlády, některá rozhodnutí prezidenta republiky normativní povahy (například o amnestii, o přenesení pravomoci sjednávat mezinárodní smlouvy na vládu či její členy), právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů, nařízení obecních a krajských rad vydávaných v rámci jejich přenesené působnosti.
Právní obyčeje
Právní obyčej je nejstarší pramen práva. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě. Právní obyčej je charakteristický pro ostrovní právní systém.
Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:
usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států).
Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.