1_Úvod do předmětu Základy právních nauk

Mezi precedenty platí hierarchie: nejsilnější a přímo z Ústavy univerzálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura obecných soudů v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.

Výhody a nevýhody

Výhodou je, že precedenty představují pružný model práva (mezera v právu de lege ferenda může být vyplněna rozhodnutím soudu, i když jednoznačná norma v tzv. psaném právu chybí).

Nevýhodou a obecným rizikem precedenčního systému je jeho strnulost: zatímco zastaralý právní předpis je možno novelizovat nebo zrušit, judikatura je z definice neměnná. Způsob tvorby precedentů také způsobuje nižší míra právní jistoty a menší předvídatelnost práva, než je tomu v podmínkách stabilizovaného právního systému náležejícího ke kontinentálnímu typu právní kultury.

Normativní smlouvy

Normativní smlouva je smlouva, jejíž ustanovení jsou obecná a závazně regulují celou skupinu právních vztahů stejného druhu mezi relativně neurčitým počtem subjektů, a proto je formálním pramenem práva.

Nejčastější jsou v právu mezinárodním (mezinárodní smlouva), ve vnitrostátním právu jde např. o kolektivní smlouvu mezi zaměstnavatelem a odbory nebo o smlouvu veřejnoprávní, kterou mezi sebou mohou uzavírat veřejnoprávní korporace.

Dualismus práva

Právo přirozené a právo pozitivní

Pozitivním právem (označovaným též - ne zcela přesně - jako platné právo) se rozumí takové právo, které lze odvodit z v dané době platného systému právních norem, vesměs psaných (psané právo neboli ius scriptum). Jeho protikladem je právo přirozené.

Toto právo není však ani úplné, protože pozitivní právo nemůže zachytit všechny myslitelné situace, které v reálném životě vznikají, ani nutně spravedlivé, neboť obecně formulovaná právní norma může být v případě konkrétní aplikace právem pociťována jako neadekvátní (lat. dura lex, sed lex - „tvrdý zákon, ale zákon“).

Z toho důvodu moderní právní řády připouštějí, aby se státní orgán aplikující platné právo od dikce právní normy odchýlil, pokud je to v souladu s účelem nebo duchem zákona a pokud to lépe vyhovuje obecně chápanému pojmu přirozeného práva nebo spravedlnosti, a aby v případě, že pozitivní úprava pro určitý právní případ chybí, rozhodl podle analogie nebo na základě obecných principů daného právního řádu (např. zásady dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku).

Přirozené právo (latinsky ius naturalis) znamená nepsané právo, které - podle svých zastánců - předchází před vyhlášeným pozitivním právem státu a je mu nadřazeno. Pojem přirozené právo označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti (ius naturale), rozumu (ius rationale) nebo z ustanovení božské autority (Boží zákon – lex divina). Naopak zákonodárce se má řídit zásadami přirozeného práva, například spravedlností, které jeho pozitivním zákonům teprve dodávají legitimitu.