VFS_ZS16_Sokol_texty

1. Filosofie: mezi vědou, uměním a mýtem

Když má člověk hlad nebo když něco úporně shání, nebývá s ním řeč o ničem jiném. Když ho bolí zuby, když má strach, když někam spěchá, není řeč vůbec o ničem. Ale čas od času se může stát, že člověku zrovna nic nechybí, nikam a nic nemusí - a to by mohla být chvíle pro filosofii. Mohla, ale nemusela, neboť s takovou vzácnou chvílí může člověk naložit všelijak. Především a nejčastěji se ji hned pokusí nějak »zabít«: vezme si noviny, křížovku, pustí televizi - a je po ní. Proč člověk zabíjí volné chvíle? Z úplně stejného důvodu, jako zabíjí lvy nebo zmije: protože z nich má strach. Taková živá, nezabitá, prázdná volná chvíle totiž není jen tak. Člověk se najednou octne úplně sám se sebou. A kdo se sebou neumí zacházet a není na sebe zvyklý, nemůže to dlouho vydržet. Cítí se jako vášnivý kuřák, kterému v neděli odpoledne došly cigarety: hrozně mu něco chybí. Je to protivná nuda a otrava. Člověk si kouše nehty, bubnuje prsty do stolu. Hrozně rád by tu chvíli zabil - ale zrovna není čím. Už aby bylo pondělí.

Chvílím volného času, kdy člověku nic nechybí, není ničím posedlý a nic nemusí, říkali staří Řekové scholé. Římané toto slovo převzali a od nich všichni ostatní, až z něho vznikla naše škola. Zní to málem jako ironie, ale škola by tedy mělo být to místo, kam se člověk těší, kde nemusí spěchat a ničeho se bát, kde má čas i pohodu na to, aby přemýšlel. Už jste takovou školu někdy viděli? Já také ne. A přece by tak měla vlastně vypadat každá. Jak je to možné? Jak se mohlo stát, že z volného času k přemýšlení, ze scholé, vznikla právě škola - místo, kam málokdo chodí rád, kde si žáci a učitelé navzájem jdou na nervy a vzájemně se nudí, kde pocit zmařeného času často střídá jen strach z nějaké zkoušky? Jak se mohlo stát, že je-li pro nás dnes něco protikladem, pravým opakem školy, bude to ze všeho nejspíš volný čas, volno, prázdniny - čili právě a doslova řecká scholé?

Nejspíš to také nějak souvisí s tím, že dobře nakládat s volnou chvílí, scholé, je velké umění. Naložit s ní tak, aby zůstala volná, aby se neztratila v nějakém zájmu, a přitom aby nebyla prázdná, nudná, otravná. Nejlépe to dovedou docela malé děti, které se radují z kde čeho. Všechno je pro ně nové, zajímavé, napínavé: jede auto, letí moucha, na zemi leží kamínek. To všechno je pro malé dítě událost. Během času, jak dítě roste, začne si na takové věci zvykat: tohle už jsem viděl, tam už jsem byl, na tom přece nic není. My dospělí je v tom mohutně podporujeme: »Co máš pořád s tím autem? Letí moucha - a co má být? Nech si ty hloupé otázky a radši dávej pozor na cestu, ať zase nezakopneš!«

Tak vida - dávej si pozor na cestu. Podivná věc, ale dějiny filosofie začínají právě takovou směšnou historkou o řeckém filosofu Thalétovi z Milétu, jak chodil po dvoře a díval se tak upřeně na hvězdy, až zakopl a spadl do studny. Musela ho odtud vytáhnout obyčejná děvečka a učenec od ní dostal co proto: »Co nám chceš vyprávět o nebi, když nedokážeš pořádně chodit ani po zemi?« Co jí tenkrát velký Thalés odpověděl, historka nepraví. Nejspíš se na žádnou odpověď nezmohl a byl rád, že je naživu a venku ze studny. Nezdá se ale, že by se byl z tohoto nezdaru »poučil«: kdyby se byl totiž přestal zajímat o hvězdy a tajemství světa a jen se naučil bezpečně pohybovat po dvoře, určitě bychom o něm dnes nic nevěděli. Takových lidí bylo na světě vždycky dost.