VFS_ZS16_Sokol_texty

Takže z barevných skvrn na sítnici máme najednou předměty. Vidíme je i tehdy, když se díváme na fotografii, která není prostorová. Kde se tu vzaly? - Vezměme jiný příklad. Vcházím do kuchyně, kde je prostřeno k večeři. Na stole leží talíře a já samozřejmě bez rozmýšlení vím, že jsou kruhové - přesto, že se mi na sítnici promítají jako elipsy. Stůl přede mnou je pravoúhlý, obdélný - přesto, že ho vidím jako lichoběžník. No dobře, řeknete, je zkrátka zkreslený perspektivou. Ale dokud mi to někdo poprvé neřekl, měl jsem vždycky dojem, že ho jako pravoúhlý vidím. Že bych perspektivní zkreslení nějak restituoval, že bych ho odstraňoval jako v projektivní geometrii, nemůže připadat v úvahu: kdo takovou věc někdy dělal, ví, jaká je to pracná operace. Přinejmenším vědomě tedy žádnou restituci či opravu neděláme, ale talíř rovnou vidíme jako kruhový a list papíru jako obdélník.

Vejdete do třídy a vidíte stolky a židle. Kdyby to po vás někdo chtěl, mohli byste je snadno spočítat. Teprve když si na to dáte dobrý pozor, zjistíte, že třeba žádnou z těch židlí nevidíte celou. Kus opěradla vyčnívá nad stolkem, kus nohou vidíte pod stolkem. Ale kdybyste rovnou začali počítat, neměli byste s tím nejmenší problém: ani by vás nenapadlo, počítat ty dva kusy židle, které ve skutečnosti vidíte, jako dvě židle. Vy prostě rovnou a bezpečně víte, že opěradlo a nohy patří k sobě, i když »to mezi nimi« není vůbec vidět.

Tahle jednoduchá »operace«, kterou děláme stokrát denně a ani o tom nevíme, není ve skutečnosti vůbec jednoduchá. Ukázalo se to ve chvíli, kdy se ji lidé pokusili uskutečnit na počítači. Asi jste někdy slyšeli o průmyslových robotech. Složitější robot má televizní kameru a počítač, který by se měl vyznat v tom, co má robot před sebou. Odborně se tomu říká »scéna«. A teď se k velkému překvapení vědců ukázalo, že rozložit »scénu« z různobarevných skvrn, jak je snímá kamera, na jednotlivé předměty v perspektivě, je úloha nesmírně obtížná, kterou se dosud podařilo vyřešit jen pro několik málo předmětů velice jednoduchých tvarů: krychlí, válců, jehlanů. Je-li jich víc nebo mají-li složitější tvary, nedá se úloha zatím vůbec řešit. I počítač musí předem »vědět«, co se v jeho scéně může vyskytnout. Samotné skvrny nestačí.

Člověk se většinou pohybuje v prostředí, které zná. I když přijde do cizího bytu nebo do jiného města, věci, které tam vidí, jsou zase podobné. Takže člověk zpravidla »vidí« tak, že před sebou poznává předměty, které už zná. Když se setká s něčím úplně novým, co ještě nikdy neviděl, snaží se najít aspoň čemu se to podobá. Tak říkali Indiáni lokomotivě »ohnivý kůň« a kořalce »ohnivá voda«. Proto třeba benzinovému čerpadlu dodnes běžně říkáme »pumpa« a přední části karoserie »čumák«, i když mnozí z nás obyčejnou pumpu nikdy neviděli a auta jsou nám běžnější než domácí zvířata. Právě proto, že člověk vidí spíš tak, že poznává známé předměty a věci, než že by zkoumal neznámé, proto se také tak snadno »přehlédne« a splete. Na tom je založena spousta různých iluzí, triků a někdy i podfuků. Podvodník naskládá na sebe nařezané papírky, navrch a dospod dá stokorunu a všechno úhledně přelepí páskou. Jeho oběť »vidí« balíček stokorun. Na divadelním jevišti stačí pár latí a kus pomalovaného plátna a diváci »vidí« vesnickou chalupu nebo tropický prales. To také může vysvětlit, proč bělochovi připadají všichni černoši nebo Japonci tak stejní - a naopak: v jejich tvářích se málo vyzná a tak v nich poznává jen »černocha« nebo »Číňana«.