VFS_ZS16_Sokol_texty

A to ostatní? Zdi a strop - jsou to také »věci«? Snad. Ale když si malé dítě všimne odprýsklého smaltu na sporáku nebo smítka na koberci (dospělí si jich nevšimnou), dostane mne trochu do úzkých: co to je? »No, to je jen - jak bych ti to řekl - to není nic.« Odpověď není tak hloupá, jak se na první pohled zdá: odprýsklý smalt skutečně není žádná věc. A smetí na koberci? Je to věc? K ničemu není a správně by tam ani nemělo být. Podobně na otázku, co bylo dnes v novinách nebo v zaměstnání, řekneme většinou »nic« - myslíme ovšem »nic zvláštního«, co by stálo za řeč, co by bylo k něčemu a mělo nějaké jméno. Ne nadarmo řecké logos znamená zároveň slovo, rozum i smysl. Ostatně i české »věc« znamená jednak to, co se dá vzít do ruky, ale hlavně to, co nás zajímá, k čemu zaměřujeme pozornost, o čem se mluví: »Dostavte se k jednání ve věci...«

V kuchyni je tedy jistý počet »věcí«. To ale vůbec neznamená, že by to tam vypadalo jako ve skladišti. Ty věci jednak obsahují další věci - na sporáku jsou hořáky, je tam trouba (kterou nemohu vzít do ruky), ve stole je zásuvka s příbory. Jednak jsou ty věci nějak uspořádány, nějak spolu souvisí a někam patří. Nad dřezem je polička s nádobím, nad lednicí skříňka s pytlíky cukru a mouky. Všechno má své místo a každý ví, co znamená »uklidit«. Mezi tím vším se nějak pohybujeme »my«, to jest já, manželka a děti. Máme tam svá oblíbená nebo aspoň vysezená místa a kdykoli něco potřebujeme, víme, kam pro to sáhnout. »Naše kuchyň« - to není jen hromada věcí (matematik by řekl »množina«), ale také to, co je v nich, jejich sestavení a uspořádání, vztahy a prostory mezi nimi. Místo, kam patří hrnce a lžíce, kde se myje nádobí, kde sedává táta a kout, kde lehává pes. Malé děti jsou na toto uspořádání velice citlivé a staří lidé v něm už těžko snášejí jakékoli změny.

V takovém prostředí jsme vyrostli jako děti a tam jsme se naučili, co jsou to věci: co je stůl, židle, struhadlo, utěrka. Mimochodem řečeno, ten stůl, na kterém jsme se to učili, »náš stůl«, zůstane pro mnohé z nás až do smrti něčím zvláštním, bude jaksi stolovatější než všecky ostatní. Postupem času k tomu začaly přistupovat další »věci«, které už nejsou tak pěkně oddělené a přehledné, nedají se vzít do ruky a odnést: schody a ulice, strom, zahrada a les, mrak na obloze, louže nebo chodník. A pak jsou »věci«, u kterých už uvozovky napsat musíme, protože to vlastně žádné věci nejsou: vítr a déšť, teplo a zima, ráno a večer, radost a zlost. Jenže v té době jsme už věděli, že o čem chceme mluvit, musí mít nějaké jméno - a tak je dostaly i ony.

Poměrně brzo jsme se také naučili, že podobný stůl je i v pokoji a u babičky, že stoly jsou všude a že to všechno jsou stoly. To slovo najednou neznamená jen jednu určitou věc, ale mnoho různých, podobných, možná i všechny dohromady. Takovým názvům pak my dospělí říkáme pojmy. Pro všechny z nás znamenají více méně totéž a znamenají to vždycky: slovo »stůl« znamená právě stůl nejenom tehdy, když ho mám před sebou, ale stejně i tehdy, když tu žádný není a já někoho požádám »přineste sem stůl«. Nebo když se rozhlédnu po krajině a řeknu, že je »rovná jako stůl«.