VFS_ZS16_Sokol_texty

Jenže kdybyste vůbec nevěděli, co to lípa je, nebyl by vám tento popis asi mnoho platný: jak byste se k němu dostali? A proč by vás vůbec měl zajímat, nejste-li zrovna před zkouškou z botaniky? Lípu všichni známe, ale seznámili jsme se s ní jinak. Třeba takhle. Šli jsme s někým na procházku do parku, a tam byl krásný košatý strom. Svítilo slunce a strom právě kvetl. Na dálku voněl a když jsme přišli blíž, celý hučel stovkami včel. Tak jsme se prvně dozvěděli, co je lípa. Pak jsme ji vídali za různých okolností, na podzim a v zimě, v různých podobách, takže ji dnes poznáme i bez listí a zdálky, jen podle tvaru koruny a větví, podle kůry a kořenů. Přitom se jistě může stát, že se člověk splete nebo že si není jistý - a pak přijde ke slovu botanický popis. Ale ne dřív.

Když vezmete malé dítě k řece a ukážete mu kachní rodinku, okamžitě pochopí, co to je, a začne klást patřičné otázky: kdo je tatínek a kdo maminka, kde kachny bydlí, co jedí a kdy chodí spát. Když se ho zeptáte, kde má kachna zobák, ukáže bez váhání na svůj nos (to ostatně udělá i většina dospělých). Kde má křídla? Zamává rukama. Přesně podle evoluční biologie. Kachny se mu zalíbily a zaujaly je, protože správně odhadlo, že s ním mají něco společného - a právě k tomu míří jeho otázky. Tak člověk zpravidla poznává nové věci tak, že si je přirovnává k něčemu, co už zná. Malé dítě nejčastěji samo k sobě. Věda tenhle poznávací postup nevidí ráda a říká mu antropomorfismus. Dokud byli lidé upřímně přesvědčeni, že je se zvířaty nic nespojuje, byly tyto výhrady asi na místě. Dnes pokládáme za samozřejmé, že člověk také patří do přírody a že se zvířaty ho spojuje plno věcí. Ale je-li tomu tak, potom co je špatného na tom, když zvířata poznáváme právě v tom, čím se nám podobají a co nás s nimi spojuje?

Otázky:

- Rozmyslete si, čemu všemu říkáme věc. Co to má společné?

- Řekli jsme, že se věci "vyloupávají" z pozadí. Může to někdy vadit? Proč se vojáci oblékají do maskovaných uniforem?

- Museli jste už někdy vymyslet, »dát jméno« něčemu, co jste neznali?

- Jak to asi dělali naši předkové? Najděte příklady, na nichž je to patrné!

- V jakém smyslu a za jakých okolností se dá i o slovu říci, že je to »věc«?

- Jaký je rozdíl mezi věcmi-značkami, jako je semafor nebo písmeno, a »obyčejnými« věcmi z kuchyně?

- Vyložte nějaké vědecké či odborné pojmy a ukažte, jak vznikly z obyčejné zkušenosti (příklad: "tětiva" v geometrii, právnická "osoba", "větev" grafu).

- Jaký je rozdíl mezi definicí pojmu a jeho významem v běžném jazyce? Uměli byste definovat stůl?

- Jaký má smysl mluvit o »objektivním« významu slova?

4. Jazyk a myšlení

O věcech a významech se mimo filosofii většinou nemluví, ale o jazyce jsme se učili už ve škole. Máme o něm tedy už jakousi teoretickou představu, na kterou bychom se teď měli podívat. Předně jsme se naučili jazyk spojovat s komunikací, sdělováním myšlenek. To je asi správné, i když neúplné a jednostranné: člověk, který se ptá na cestu nebo posílá někoho do horoucích pekel, nesděluje zrovna myšlenky. Za druhé jsme si jazyk spojili se soustavou gramatických pravidel, a ta nás asi také nejdříve napadnou. Jenže když jsme se učili mluvit, neučili jsme se pravidla. Ta přišla až potom, ve škole. Když mluvíme, měli bychom jistě mluvit správně, to však neznamená, že bychom svoji řeč mohli konstruovat podle pravidel. A konečně mnoha lidem dnes do představ o jazyku a myšlení nepřijatelně prosakují počítačové metafory: programovací »jazyky«, »informace«, »kódování« a podobně. Chceme-li se k jazyku dostat blíž, musíme začít z jiného konce.