VFS_ZS16_Sokol_texty

Otázky:

- Uveďte jiné příklady, kdy »nevidíme nic«!

- Co s nimi můžeme dělat? Jak dosáhnout toho, abychom se v nich vyznali?

- Co se pro nás změní, když se naučíme azbuku, řecké nebo hebrejské písmo? Vidíme pak totéž?

- Všimněte si rozdílu mezi přímo slyšenou hudbou, nahrávkou a reprodukcí. Proč různé jiné zvuky při reprodukci tolik ruší, kdežto při poslechu na koncertě si jich ani nevšimnete?

- Běžně říkáme, že to a to je »neskutečné«. Kdy a proč? Zažili jste to už někdy doopravdy? Jak jste si s tím poradili?

- Všimněte si, co ve které chvíli skutečně vidíte a slyšíte!

- Co nejvíc upoutává naši pozornost?

- Co znamená, že jsme si něčeho nevšimli, že jsme to přehlédli?

- Jak je na člověku vidět, že ho něco zaujalo a zajímá?

- Popište, podle čeho se orientujete v samoobsluze, v knihkupectví, když listujete obrázkovým časopisem!

- Jak a na co nás chytá reklama?

- Co uděláte, když chcete někoho zaujmout?

3. Věci, slova a pojmy

Řekli jsme, že vidíme a vnímáme »věci«: vidíme stůl, slunce na obloze, slyšíme houkat záchranku. Kde se ale tyhle »věci« berou? Televizní kamera je nerozpoznává a robot s tím má nesmírné potíže. Naopak člověk nemůže jinak, než vidět právě věci. Dokonce i když si nemůže vzpomenout, jak se té které říká, vidí "tohle to", na co může ukázat prstem. Dívám-li se na mikrofotografii, rentgenový snímek nebo abstraktní obraz, nevidím vlastně »nic«. Kdybych si měl pamatovat, co jsem tu viděl, nebo kdybych to chtěl někomu sdělit, musel bych si tu změť čar a skvrn nějak pro sebe pojmenovat, rozdělit ji tak, aby mi jednotlivé části něco připomínaly, aby se staly »věcmi«. Nějak podobně kdysi dávno vznikla souhvězdí na obloze a každé malé dítě si takhle »zviditelňuje« různé nesmyslné útvary v mracích, skvrny na stropě (»mapy«) nebo trhliny v omítce. Na starých mapách bývá třeba Evropa znázorněna jako královna s hlavou ve Španělsku, s pravou rukou v Itálii - a my se dodnes chlubíme, že jsme »v srdci Evropy«.

Naopak v běžném prostředí, které známe, se nám věci před očima hladce vyloupávají ze svého okolí: stůl, židle, květináč, koberec. Přitom každá z nich může zase mít nějaké části, které k ní patří: stůl má desku, nohy, zásuvku. Proč je pro nás věcí právě stůl, a ne třeba noha? Často je to proto, že stůl drží pohromadě: sám se dá přenést jinam, ale jen vcelku. Je to také proto, že stůl jako takový k něčemu potřebujeme, že nám k něčemu je a slouží. Pro truhláře, který stoly dělá, je noha nebo zásuvka nejspíš také »věc«. Právě v prostředí, kde od dětství nejčastěji jsme a kde jsme se naučili světu rozumět, to jest doma, jsou poměry krásně přehledné a jednoduché. Kdyby se mne někdo zeptal, co je u nás v kuchyni, bez váhání bych začal jmenovat stůl, sporák, polici, dřez, lednici, tři židle a lavici. Věci, které se dají odnést, oddělit od okolí a zacházet s nimi samostatně. Možná ještě okno, lampu, dveře - jenže ty už se tak snadno odnést nedají. Určitě by těch věcí nebyl nekonečný počet a jejich seznam není ani nijak »subjektivní«: v hotelových pokojích někdy visí na stěně a v podnicích, kde má každá »věc« své inventární číslo, mají takové seznamy někde v účtárně.