VFS_ZS16_Sokol_texty

Na němém filmu nebo na televizi s vypnutým zvukem je cosi přízračného, někdy velice směšného. Právě proto, že jsou »němé«. Podobně i na dobře známém místě se nám zvuky potmě zdají být jiné, zvláštní, zlověstné. Chybí jim totiž »obraz«. Protože člověk za normálních okolností nevnímá »obraz« a »zvuk« zvlášť, ale obojí dohromady. Jedno bez druhého působí nepřirozeně, někdy směšně a jindy třeba příšerně. Proto je člověk tak citlivý na to, když se obraz a zvuk »rozjedou«, třeba při špatně dabovaném filmu.

Sedíte doma v pokoji, máte před sebou sektorovou stěnu, poličky s knihami, mezi nimi televizor a jeho obrazovku. Tam se něco pohybuje, ale vy si teď čtete nebo děláte něco jiného. Najednou se ozve z televize pronikavý výkřik. Podíváte se na obrazovku a obrázek vás zaujme, začnete ho sledovat. Za chvíli vás to buď přejde a řeknete si, že tam »nic není«, anebo se tomu příběhu věnujete. Je-li zvlášť přitažlivý nebo napínavý, »vidíte« za chvíli jen to, co se děje na obrazovce - jako kdybyste byli »v ní«. A teprve když detektivka skončí, protřete si oči a zase vidíte polici, knihy, televizor. Když si zkusíte vzpomenout na nějakou pozoruhodnou scénu z filmu, uvidíte ji před očima bez tohoto okolí - a přitom na vaší sítnici v té chvíli docela určitě bylo.

Když si člověk soustředěně prohlíží nějaký drobný předmět, minci, poštovní známku, mravence nebo hodinový strojek, dává si ho co nejblíž k oku: oko má velice široký zorný úhel. Nicméně i na vzdálenost dvaceti centimetrů je naše zorné pole stále veliké: řádově 60 krát 30 cm. Potřebuji-li soustředit pozornost na plochu ještě menší, optika oka mi v tom nepomůže, protože nemá žádný »zoom« a blíž než na nějakých deset - patnáct centimetrů už se ani nedovede zaostřit. Tady pak nastupuje »zoom« soustředěné pozornosti, který dokáže pravé divy. Když otevřete třeba náramkové hodinky, nevidíte nejdřív skoro nic. Až po chvíli se trochu »rozkoukáte« a začnete rozeznávat nějaké tvary. Budete-li se dívat dost dlouho a pozorně, uvidíte i detaily menší než desetina milimetru. Ale stačí, aby zazvonil telefon, a kouzlo je pryč: musíte začínat zase od začátku. Jen to podruhé půjde trochu rychleji, protože už máte nějakou zkušenost.

Pozornost, to jest soustředění záměru na určitou část zorného pole, zřejmě také nějak řídí zaostřování oční čočky. To zřejmě funguje úplně jinak, než automatické ostření fotoaparátů: oko žádný kontrolní paprsek nevysílá. Možná, že funguje pokusem a omylem, my sami o tom ale vůbec nevíme: podívám se tam nebo jinam a oko se »samo« zaostří. Teprve když to nedokáže, to jest ztratí potřebnou pružnost, musí pomoci brýle. Ty už ovšem samy »nedělají« vůbec nic, jen mechanicky zkracují či prodlužují ohniskovou vzdálenost oční čočky.