VFS_ZS16_Sokol_texty

V rušném prostředí člověk dokáže sledovat, co mu druhý říká, i když je jeho hlas několikanásobně slabší než hluk »pozadí«. Když se takový rozhovor nahraje na pásek a reprodukuje, je mu rozumět hůř. Naopak všechny šumy ruší v reprodukci daleko víc: proto je nahrávání hudby taková věda. Při přímé komunikaci člověku zřejmě značně pomáhají i druhé smysly: techniku »odezírání« používají nejen neslyšící. I zdravý člověk rozumí lépe, když vidí mluvícímu na ústa. Ze směsi zvuků si dokáže člověk vybrat, co ho zajímá. Může to být jeden z hovořících hlasů, jeden z nástrojů v orchestru, ale také třeba určitý šramot nebo pískání, podle něhož automechanik hledá poruchu v motoru. Jak toho dosáhne?

Naše vnímání tedy není vůbec jednoduché. Podobnost s televizní nebo zvukovou technikou je spíš jen povrchní. Naše smysly nejsou jen snímače nebo čidla a já sám nejsem záznamové zařízení, které jen věrně registruje, co se kde šustne. Už při samotném vnímání dovedeme silně ovlivnit, co uvidíme a uslyšíme, a co se stane »rušivým pozadím«. Přitom se tento výběr nijak nepodobá třeba filtrům, jaké používají zvukaři: nevybíráme si jen podle výšky tónu nebo podle směru, odkud zvuk přichází. Když si dáme záležet, můžeme spolu hovořit i ve velmi hlučném prostředí - a jindy přeslechneme nebo přehlédneme právě to nejdůležitější. Ostatně slavný detektiv vyniká právě tím, že uviděl, co všichni ostatní přehlédli. Kouzelník ve varieté toho umí využít: v rozhodující chvíli udělá nápadný pohyb levou rukou, aby si divák nevšiml, že pravou tahá z rukávu další pingpongový míček. Rozhodující roli tu zřejmě hraje naše zaměření, soustředění a pozornost. Jinými slovy to, co já sám chci a nechci vidět nebo slyšet. Filosofové potom mluví o »intenci«: s tou se ještě několikrát setkáme.

Naše pozoruhodné smyslové vybavení a zejména zázrak pozornosti zřejmě kdysi vznikly v prostředí hodně odlišném, než v jakém žijeme dnes. V přírodě se člověk dívá spíš do dálky a sleduje větší předměty, než třeba našinec při čtení. Proto tolik městských lidí musí nosit brýle. Naše pozornost je však také zařízena na prostředí co do podnětů nesrovnatelně chudší. Ještě před sto lety byl sytě barevný předmět velice vzácný: květ, pták, drahokam. Všechno ostatní bylo šedé, hnědé, zelené. Pokud se v přírodě něco pohybuje, je to spíš klidný pohyb větví ve větru, vody a mraků. Jen tu a tam přeletí pták a mihne se zvíře. Dnes žijeme v prostředí, které nás dojmy soustavně zahlcuje. Naši vnímavost a schopnost pozornosti jsme se naučili také využívat - často jedni proti druhým. Pestře barevné plochy, silné a krásné zvuky, světelné signály a nápisy - to všechno důmyslně chytá naši pozornost. Nejen reklamou, ale i časopisy a novinami, obaly na zboží, šaty, voňavkou a nalíčením, tím vším dovedeme útočit na pozornost ostatních, ale také otupovat schopnost pozornosti vůči méně agresivním podnětům. Na vrcholu všeho je dnes televize, nejúčinnější návnada každé pozornosti, která diváka redukuje na pouhý chomáček stále bičovaného vnímání. Kdo si úplně navykl na televizní pozornost, těžko se už přiměje všimnout si také skutečnosti, která je daleko méně barevná, pestrá, pohyblivá a napínavá. Nakonec by se nám mohlo stát, že člověk skončí podobně jako třeba žába, která prý nehybné předměty vůbec nevidí. A ten, kdo nás dokáže krmit pestrými a mihotavými obrázky, nás bude schopen dostat kamkoli bude chtít.