VFS_ZS16_Sokol_texty

Mezi vědou a filosofií je ale ještě jiná, docela jednoduchá souvislost. Tak jako se z Thalétova zájmu a z jeho pochybností postupem času vyvinula astronomie, vznikaly i ostatní vědy z původně filosofických otázek. Po celou dobu svých dějin je filosofie jakýmsi semeništěm vědy a věd, jakýmsi »technologickým parkem«, kde se pěstují příznivé podmínky, v nichž teprve je věda možná. V současném světě je věda celým odvětvím lidské činnosti, které zaměstnává miliony lidí. Jako cokoli jiného lze nakonec i vědu provozovat jako pouhé »zaměstnání«, způsob obživy. Tím bychom se neměli nechat zmást. Když jsme před chvíli uvažovali o tom, že s dobrým vědcem by si Thalés měl co říci, měli jsme na mysli samozřejmě jen vědce, pro něž je jejich věda něčím víc. Protože jen takový vědec dokáže pochopit otázky dítěte (nebo filosofa) a dokáže jim sdělit něco, čemu zase porozumějí oni. Dokáže to právě proto, že jeho věda v sobě uchovala kousek filosofie, z níž kdysi vznikla: schopnost rozumět a schopnost žasnout.

Už jsme se zmínili o tom, že také filosofie z něčeho vznikla a na něco navazuje. Na otázky, jaké si později kladli filosofové - třeba právě o tom, proč zítra vyjde Slunce - odpovídal už před nimi mýtus. A tak jako je věda dítětem filosofie, je filosofie dítětem mýtu. Vztahy mezi rodiči a dětmi, zejména v jistém věku, bývají většinou konfliktní: patnáctileté dítě se chce od svých rodičů oddělit, postavit se na vlastní nohy, být jiné než oni. Podobně je tomu i ve vztahu mýtu, filosofie a vědy. Věda, která přišla jako poslední, se ke své matce často nechce znát. Ty její moudré rady jí už lezou krkem a někdy mívá dojem, že jsou to vlastně prázdné řeči. Nechte toho filosofování a zkuste jednou něco zjistit, změřit, dokázat - jako my vědci.

Filosofii se tak s dějinnou spravedlností vrací přesně to, co kdysi udělala svému otci - mýtu. A právě vrcholná řecká filosofie představuje vůči mýtu ten choulostivý pubertální věk. Řečtí filosofové nenechali na mýtu suchý chlup. Mýtus, podle nich, neví co říká a nedovede své názory zdůvodnit. Neumí a nemůže rozlišit pravdu od pouhého zdání. Kazí lidem vkus a brání jim poznávat, jak věci skutečně jsou. Proto by Homéra měli vyhnat a ztlouci holí, usoudil starý Hérakleitos.

To všechno je nejspíš pravda, ale přece jen trochu povrchní. Zastírá daleko podstatnější podobnost, fakt, že mýtus, filosofii i vědu něco velmi podstatného spojuje: údiv a úžas nad světem, nad tím, jak věci jsou. Tuhle základní schopnost, vidět i věci, které většina ostatních nevidí a žasnout nad nimi, mají všechny tři - mýtus, filosofie i věda - společnou také s uměním. Umění má s filosofií společný i původ z mýtu a na rozdíl od ní se za něj nikdy tolik nestydělo. Na rozdíl od umění však filosofie a věda dělají ještě další krok: nad divy světa, ve kterém žijeme a jsme, nestačí jen žasnout. Člověk je vybaven schopností přemýšlet, rozvažovat a hodnotit, které se tradičně říká rozum. Proto by se měl aspoň pokusit to, co spatřil a čeho si všiml, to, nad čím žasne a čemu se diví, nějak pochopit, vyjádřit, vyslovit, sdělit druhým lidem. Právě touto snahou o rozumové pochopení a přesné vyslovení, pokud možno v obecné podobě a závaznými pojmy, se filosofie a věda liší od umění a mýtu.