VFS_ZS16_Sokol_texty

Jiný hezký příklad toho, jak nevidíme to, co máme na sítnici, je třeba čtení korektur. Kdo se v tom nikdy necvičil, tiskové chyby prostě nevidí. Čte »správně«, co tam má být - i když ve slovech chybí písmena, jsou všelijak přeházená atd. To jistě nepůsobí oční čočka ani sítnice. Člověk, který špatně vidí, může mít se čtením nesnáze, ale ty se týkají správných i nesprávných slov stejně. Automatické »korigování« nesprávných písmen a tiskových chyb jenom dokazuje, že »vidíme« často jen to, co »máme vidět«, někdy dokonce jenom to, co chceme vidět.

Jak je to nyní se sluchem? Učili jsme se, že člověk slyší zvuky. Budiž. Sedíte u otevřeného okna a slyšíte, jak si někdo na ulici píská »Žlutou ponorku«. Dejme tomu, že nejste muzikant a neznáte noty. Žlutou ponorku byste nedovedl v notách napsat a ani nevíte, jestli začíná c nebo g. Takže neslyšíte či nepoznáte jednotlivé tóny, ale právě Žlutou ponorku. Poznáte ji i když je transponovaná, to jest výš nebo níž, než by měla být. Slyšíte a poznáte ji dokonce i tehdy, když ji neslyšíte od začátku. Písnička, jako je Žlutá ponorka, ovšem chvíli trvá a přísně vzato ji nikdy »slyšet« není: v každé chvíli mohu slyšet jen jeden tón nebo akord. A přece ji neposlouchám tak, že bych musel vzpomínat, co bylo předtím. Prostě ji slyším a poznám jako celek. - U sousedů se někdo učí na klavír. Hraje »Skákal pes přes oves« a hned ve třetím taktu vždycky sáhne vedle. Když to udělá po páté, můžete vyletět z kůže. Jak je to možné, když písničku nikdy nezahrál správně? Odkud víme, že sáhl vedle? A proč nás to tak rozčiluje?

Po ulici jede auto. Jede rychle, a přesto je vidím docela ostře, ne rozmazané jako na fotografii. Stejně ostře vidím i nehybnou ulici, pozadí - ne jako fotograf, který je objektivem sleduje a může zachytit ostré auto na rozmazaném pozadí. Jak mohu vidět pohyb, když v každém okamžiku je auto právě "někde" a film je také tak (nehybné) zachytí? Teprve když se na film dívám, vidím zase plynulý pohyb.

Naše nejdůležitější smysly, zrak a sluch, mají hodně odlišnou povahu. Očima se můžeme podívat tam nebo jinam a můžeme je také zavřít. Naproti tomu sluch je »všesměrový« a nevypíná se zcela ani ve spánku: jinak by nás budík nevzbudil. Zrak je hlavní smysl naší aktivity, kdežto sluch je spíše smysl »obranný«. Proto máme i v jazyce vedle slovesa vidět ještě také dívat se a podívat se. Na někoho si můžeme "posvítit" a někoho "probodnout očima". Naproti tomu ke slyšení se pojí naslouchání a poslouchání, poslušnost. Je zajímavé, že dravci mají zvlášť dokonalý zrak, kdežto plachá zvířata žijí spíš podle sluchu. Zrak vytváří obraz světa okolo, kdežto sluch je smyslem jazyka a řeči, komunikace mezi námi. Ostatní »klasické« smysly, chuť, čich a hmat, jsou zase úplně jiné: jsou to smysly »na blízko«, jak říká Kant. Jejich informační obsah nedokážeme ani zhruba odhadnout, protože nevíme, jak ho měřit. Nemají pro nás zdaleka takový význam, ale dodávají světu punc skutečnosti: co nevoní ani nepáchne, co nemůžeme ochutnat a na co si nemůžeme sáhnout, není tak docela skutečné.