VFS_ZS16_Sokol_texty

Otázky:

- Znáte nějaký mýtus? Čeho se týká? Co chtěl vyslovit, vyložit?

- Jaký je rozdíl mezi mýtem a pohádkou?

- Jak souvisí mýtus s poezií a literaturou? S divadlem?

- Čím se filosofie odlišila od mýtu a co jí na něm vadilo? Ztratilo se tím něco důležitého?

- Jak se liší věda od filosofie? Jaké si kladou otázky? Čeho se týkají? Čeho si všímají a co programově ignorují?

- Zkuste porovnat vědeckou a filosofickou výpověď o tomtéž tématu, třeba o Slunci, o Zemi, o člověku.

2. Jak vidíme a slyšíme, vnímání a pozornost

Řekli jsme, že filosofovat můžeme kdekoli a o čemkoli. Takže čím začít? Tím, co máme zrovna před sebou? I to by jistě šlo, ale začneme ještě o krůček dřív: co to máme před sebou a jak to vidíme? Jak vidíme - to přece není žádná otázka! Máme dvě oči, které fungují podobně jako televizní kamery a podávají nám prostorový (stereoskopický) obraz okolí. Máme uši a slyšíme zvuky, to jest akustické, tlakové vlny ve vzduchu. Pak máme ještě čich a chuť, které pro člověka nehrají tak velkou roli jako pro zvířata, leda snad při jídle, a ovšem hmat, kterým snímáme povrchy předmětů. Máme jistou schopnost orientace, víme, kde je nahoře a dole, máme smysl pro rovnováhu - a to je tak skoro všechno. Máme nervovou soustavu, která přenáší informace po těle, a nakonec ovšem ještě nějaké řídící ústředí, mozek, který je zpracovává podobně jako počítač.

Nějak podobně jsme se to učili ve škole a tak si nejspíš také sami sebe představujeme - pokud si ovšem vůbec sami sebe nějak představujeme: častěji prostě žijeme, chodíme a jsme a na takové věci nemáme čas. Právě v této chvíli se ovšem pokoušíme filosofovat - to znamená, že čas máme. Zkusme začít tím nejobyčejnějším a nejméně záhadným z našich smyslů, to jest zrakem. O tom, jak funguje oko, víme hodně z fysiologie, a něco víme i o tom, jak se zrakové informace snímají, dopravují do mozku a zpracovávají. Víme, že právě zrak je pro člověka tím nejdůležitějším smyslem, který přijímá nejvíc informací. Proto také slovo »vidět« používáme někdy v daleko širším smyslu: tak místo »cestovat do Paříže«, což žádný normální Čech nikdy neřekne, můžeme říci »podívat se do Paříže«. Když se s někým o něco přeme a pak se ukáže, že jsme měli pravdu, řekneme vítězoslavně: »Tak vidíš!«

Ale co vlastně vidíme? To je zase otázka! Vidíme to, co máme před sebou, na co se podíváme. Vnímáme různobarevné skvrny, jak nám oční čočky promítají obrazy předmětů na sítnici. Ale pozor! Tady už něco nehraje. To, co nám oční čočka promítá na sítnici, jsou jistě různobarevné skvrny různých tvarů, světlejší a tmavší. Jenže když otevřeme oči, nevidíme žádné skvrny, ale právě věci, předměty. Dokonce i když se podíváme na inkoustovou skvrnu na papíře, máme sklon v ní vidět nějakou věc: jeden v ní vidí zvíře, druhý automobil, třetí třeba hrušku. Na tom jsou založeny různé psychologické testy. Jen v tom zvláštním a vcelku mimořádném případě, když se díváme na něco, v čem se ale ani trochu nevyznáme a co navíc nemá ani žádný určitý tvar jako kaňka, můžeme říci, že vidíme »skvrny«: třeba když si laik prohlíží rentgenový snímek nebo složité elektrické schéma. V takovém případě bychom mohli stejně dobře říci, že ve skutečnosti nevidíme nic. Protože k čemu jsou nám skvrny? Dozvíme se z nich něco? Umíme o nich něco říci? Zato zkušený lékař na rentgenovém snímku nevidí skvrny, nýbrž rovnou zlomeninu lebeční spodiny. Přitom to jistě není tím, že by měl lepší zrak: na sítnici má úplně stejné skvrny jako my - jenže se naučil vidět v nich zlomeniny. Asi tak, jako jsme se my kdysi v dětském pokoji naučili vidět věci.