VFS_ZS16_Sokol_texty

Když jsme mluvili o vidění, řekli jsme prostě, že vidíme věci. To je ovšem pravda jen v nejjednodušším případě a ještě jen zčásti. Věci totiž zpravidla vidíme v nějaké souvislosti, nejčastěji v té, že nám k něčemu jsou, mají pro nás nějaký význam. Jinak bychom si jich ani nevšimli. Tak židle není určena nějakou definicí, nýbrž tím, že se na ní sedí. Všimnu si jí právě tenkrát, když hledám, kde se usadit. Úplně stejná a tatáž židle však může mít těch významů víc. Jako děti jsme na ní jezdili jako na koni. Když to nejde jinak, poslouží i jako stůl. Někomu slouží jako cvičební nářadí a při hospodské rvačce to může být účinná zbraň. Podobně je to s kdečím. Když vejdu do cukrárny, nevidím uhlohydráty, nýbrž dorty a cukroví. Přišel jsem sem totiž ne proto, abych je zkoumal, nýbrž protože mám na ně chuť. Zato kdybych se jich přejedl, přestanou mě zajímat a budu si je možná chvíli i ošklivit. Dort může ovšem změnit význam i jinak: když spadne na zem, je z něho najednou smetí a odpadek a leckdo se ho bude štítit vzít do ruky. Chemik by sice mohl tvrdit, že zůstal vlastně stejný (jen se trochu rozplácl), jenže se dostal do jiné souvislosti, má najednou jiný význam. Právě proto, že malé děti vidí především významy, mohou si tak snadno hrát s čímkoli. Krabička může být jednou dům, jednou postýlka a jindy třeba auto - jak je zrovna potřeba. Naopak krásné autíčko s elektrickým pohonem je daleko méně univerzální a tudíž i hůře použitelné: může v nejhorším představovat i stůl nebo loďku, ale v takovém případě je lepší ulámat mu kolečka.

Skutečnost, že věci mohou dostávat a nést různé významy a že člověk běžně pracuje spíš s významy než s věcmi jako takovými, je pro nás velmi důležitá. Dovoluje pochopit nejen dětské hry, ale i básnické a symbolické užívání věcí, divadlo a náboženskou symboliku: všude tam mohou obyčejné věci znamenat něco neobyčejného - dostávat jiný význam. Kultura a civilizace nás však navíc obklopuje věcmi, které by samy o sobě žádný význam a smysl neměly a dostávají ho jen konvencí. Tak když se policista za křižovatkou ptá provinilého řidiče: »Neviděl jste nic?«, nemá na mysli stromy, oblaka, ani krásnou slečnu, nýbrž jen barevná světélka, která se v okolí křižovatek často vyskytují. Nejsou tu totiž pro potěšení kolemjdoucích, nýbrž nesou zvláštní konvenční význam, například »nejezdi«. Naopak vesele blikající červené světélko na levém blatníku neznamená pozdrav protijedoucímu kolegovi (i když ho tak tramvajáci používají), nýbrž řidičovo pevné odhodlání při nejbližší příležitosti zahnout doleva.

Se světem se tedy setkáváme prostřednictvím významů, což může život různě komplikovat. Tatáž věc může mít pro různé lidi různé významy - a to nám mohou přesně říci jen oni sami. Jestli je krabička od sirek v dané chvíli právě loď, auto nebo opravdu jen krabička, nemůže nikdo rozhodnout: na to bychom se dětí museli zeptat, a není dokonce ani jisté, zda by nám uměly přesně odpovědět. Děti, ale i dospělí lidé si totiž často libují v tom, že významy věcí nečekaně střídají. Tato oblíbená hra se často vyskytuje v anekdotách; připomeňme jen jednu z nejznámějších. Blázen vede na provázku zubní kartáček a napomíná Fifinku, aby se neloudala. Psychologicky školený dozorce chce zapříst vlídný rozhovor a zeptá se, jak se pejskovi daří. Blázen se dotčeně ohradí, že o žádné Fifince nic neví - tohle je přece, jak každý vidí, obyčejný kartáček. A když je dozorce z dohledu, prohodí přes rameno: »Tak dneska jsme ho, Fifi, dostali!«