VFS_ZS16_Sokol_texty

Pak je tu samozřejmě slovní zásoba, množina slov, která má daný člověk v jazyce k dispozici - někdo víc a někdo méně. Tato zásoba, kterou právě studiem a četbou podstatně rozšiřujeme a měníme, také silně ovlivňuje naše myšlení: pro co nemáme slovo, neumíme označit a vyvolat, a pokud to nemáme právě před sebou, jako kdyby pro nás nebylo. Ještě méně nápadné - a tím účinnější - jsou jazykové zákonitosti, které se týkají řazení slov do vět: přípustné kombinace slov, slovní druhy, vazby, fráze atd. Přitom tato jazyková pravidla nejsou toho druhu, že by je byl někdo přímo a vědomě vymyslel: vznikala a vznikají postupně a anonymně jako vyježděné koleje, po nichž se může pohybovat myšlení. Jsou to tedy jakési stopy myšlení našich předků a prapředků, které nás neustále vedou a které aspoň někteří z nás také rozšiřují, obohacují, mění - zejména básníci, ale i filosofové. Všimněme si na pár příkladech, co jazykové struktury vypovídají o vlastnostech a možnostech myšlení - a ovšem i o jeho dějinách.

To, co vidím, mne jazyk nutí vyjadřovat právě jen určitým způsobem. Tak vidím-li letět vránu, musím tuto (jednolitou) zkušenost rozdělit na »vránu« čili podstatné jméno, na to, že »letí«, případně že je černá atd. Je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti nikdy nevidím »vránu jen tak«, nýbrž vždycky v nějakém ději a s nějakými vlastnostmi a je to právě jazyk, který mne donutil původně celistvou zkušenost dělit přesně tímto způsobem. Udělal to tak dokonale, že jinak nemohu ani myslet. Nejen řeč, ale už mé myšlení má vždycky tvar: X dělá Y, Z je W a podobně.

S podstatnými jmény spojujeme řadu vlastností a některé z nich vyjadřujeme přímo tvarem slova. Přesněji řečeno jsou to vlastnosti věcí, které slovy označujeme. Tak některé věci pokládáme za životné, jiné neživotné - a čeština tohle rozlišení pokládá za tak důležité, že se projeví přímo ve tvarech slova. To by se ještě dalo jakž takž vysvětlit a pochopit. Ale úplně záhadnou kategorií je rod. Proč je slunce »střední« a měsíc »mužský«? Proč je hora »ženská« a kopec »mužský«? V tom, jak náš jazyk dodnes zachovává rozlišování rodu, je zřetelně vidět odkud kdysi vyšel - a odkud vychází pro každého nového človíčka: z domova a z rodiny. Protože právě tam dává rozlišení »muž, žena a dítě« nějaký smysl: vlastní rodina v nejužším slova smyslu se skutečně »dělí« na tyhle tři »rody«. Jakmile opustíme hranice rodiny, je rozlišení rodů podle pohlaví čím dál tím problematičtější: dá se ještě obhájit u zvířat, odborník je rozliší u rostlin, ale všude jinde už je to čirá záhada.

Přitom je rozlišení rodů ve všech možných jazycích zcela samozřejmé a základní - ovšem každý jazyk si s ním poradil jinak. Co je v češtině »mužské« a co »ženské« nebo »střední«, je pro rodilého Čecha naprosto samozřejmé a skoro nikdy v tom neudělá chybu. Zato v cizím jazyce je to zdroj nesčetných a záludných chyb. Kdo si má také pamatovat, že třeba slunce, v češtině střední, je v němčině ženské - a ve francouzštině pro změnu mužské? Záhadu gramatických rodů trochu poodhalili strukturalističtí etnologové, kteří objevili zvláštní »logiku« myšlení přírodních národů. Svět se pro ně zásadně a nezbytně dělí na protikladné skupiny věcí, zvířat, rostlin atd., pro něž pak platí dosti složitá pravidla, co k čemu patří, co s čím může jít dohromady a co se navzájem vylučuje. My bychom si měli pamatovat, že gramatický rod je jakýsi pozůstatek před-racionálního myšlení, stopa toho, jak si svět rozdělovali naši pradávní předkové - a že tato stopa má dodnes velký vliv na to, jak myslíme a hovoříme.